AHOJ, BĚHNO... vol. 4

Teď je přesně ta chvíle, kdy v klasickém příběhu napětí stoupá. Hrdinka se totiž blíží ke svojí první zkoušce. Do prvního půlmaratonu zbývá jen 21 dní, což už rozhodně není na mávnutí rukou a větu "Však je to až za měsíc, času dost!" To je na tajné mlácení hlavou do stěny s myšlenkou "Já jsem tak, tak tááák hloupá!"

Času už není dost. A dneska jsem měla první možnost si zjistit, jak to se mnou reálně vypadá, když běhám. Tedy běhám na čas, mám start a cíl a odměnu. Teda vědět, že za love run není medaile, tak neběžím, to dá rozum.

V týdnu to vypadalo, že nepoběžíme, podařilo se mi záhadným způsobem si zablokovat záda, dostala jsem dvě injekce a platíčko prášků, po kterých mi bylo víceméně všechno jedno. Což bylo jediné štěstí Mého Milého, protože jeho komentáře, že bych měla napsat raději článek "Ahoj, fňukno!", považuji za nekolegiální a nekamarádské!

. Naštěstí se mi během soboty podařilo stejně záhadně se bolesti zbavit, a tak jsme dopoledne zamířili směr Stromovka, kde se to mělo všechno odehrát.

Těsně před to byla pohodička. Opakovaně jsem Milého upozorňovala, že neběžím na čas, ale pro zábavu. Pochopitelně jsem kecala. Jsem soutěživá jako blázen. Ale říct mu to, odsoudila bych se k tomu, že se bude a) snažit zlepšovat mi tempo - takže bych ho vážně nesnášela a za b) mě povzbuzovat - takže bych ho ale vážně moc nesnášela. Protože taková věta "Pojď, už tam skoro jsme..." má jediný velký malý háček - to skoro!

Další náplní mého času se stalo sledování ostatních přítomných Běhen, abych zjistila, co je ve světě běžecké módy možné a nemožné (jsem přecijen nováček) a popřípadě, abych si vybrala vhodné kompresky. Slečna s kompreskami posetými barevnými puntíčky má u mě deset bodů z deseti. (Taky jsem si vybírala lidi, které musím bezpodmínečně předběhnout, přiznávám bez mučení. Motivace je totiž důležitá!)

Čtvrt hodinky před startem mě On přemluvil, abychom se šli zahřát. Já mám k zahřívání velmi vlažný vztah, razím totiž heslo, že energii si má člověk šetřit na závod. (A taky pro mě doteď "Běž se před tréninkem zahřát." znamenalo jít na pět minut běhat.

Rozehřátí. Připravení. Jedna. Dva. Tři. Start! Běželo se...

A ten první kilometřík byl vážně na pohodu. Prý jsem měla slušné tempo. 5:12 na kilometr,

nechlubím se, jen konstatuju. (Možná se trochu chlubím)

A jak mě pochválil, tak ta moje pitomá hrdost zase začala makat na plné obrátky, ne prostě nepoběžíme přes šest minut na kilometr! U čtvrtého kilometru mi došlo, že moje nebohé plícičky přestávají stíhat. Dostala jsem se do stavu "nenávidím všechny, hlavně sebe a toho člověka CO SEM DAL TENHLE KOPEC!" Navíc jsem si v tu chvíli uvědomila, že tahle vzdálenost je jen zlomek toho, co mě čeká ve Varech. Možná jsem v tu chvíli měla slzičku na krajíčku. Nejsem si jistá.

Ale polkla jsem. Posnažila se co nejvíc nadechnout a pořádně vydechnout. A běželo se dál. 

Cíl, cíl, díkybohu cíl! 28 minut, z toho šest super strašných, bylo za mnou. Byli jsme tam, odkud jsme vyběhli. Přibližně devadesát sekund jsem se dávala dohromady. A pak přišla ta myšlenka: Páni, to bylo bezva!

Dalo mi to jednu věc, uvědomila jsem si, že na tom půlmaratonu, budu muset spolknout všechnu svou hrdost, sebrat pořádnou dávku pokory a snažit se běžet tempem, které mě sice pomaleji, ale do toho cíle nějak dovede.

Po návratu se posvačila domácí granola a hurá hledat příhodněrozkvetlou třešeň, je přeci první máj!

xx A.

AHOJ, BĚHNO... vol. 3

Tak jsme spolu konečně vyběhli do přírody. Pamatujete minulý víkend, jak v neděli odpoledne tak pěkně, příjemně sněžilo? Tak přesně tehdy.

 Gentelmansky mi půjčil svoje kompresní ponožky. A pak mě požádal "Ať z něj v dalších článcích nedělám většího kokota než je", tudíž předpokládám, že ty ponožky byly úplatek.

A co jsem si z toho prvního výběhu odnesla? Že mám běhaní ráda a že to bylo moc fajn. Aby bylo jasno - tohle tvrzení pronáším teď, z tepla našeho gauče, nožky hore, v ruce mám svůj oblíbený hrnek s nápisem BIG BREAK a už jsme posvačili můj super zdravý tvarohový koláč (ano, recept bude!).

V průběhu onoho něco-málo-přesčtyřkilometrového kolečka jsem měla pocity dosti, no, smíšené. Během prvního kilometru jsem si říkala, že je to vlastně docela v pohodě a pravidelně jsem dotazem "A teď už je to kilometr?!" kontrolovala dílčí úspěchy, nějak mi chyběl ten digitální displej, který by mi řekl, že jsem uběhla tolik, spálila tolik a trvalo mi to (no, až moc dlouho!). Musela jsem být asi tak příjemná jako Bart Simpson po cestě do Indie. On běžel, v ruce s přehledem telefon velikosti průměrného ipadu, aby mě mohl informovat a současně průběžně nabádat ať zpomalím. Myselela jsem si přesně tohle: Pff!

Nechtěla jsem být později označena za lemru, která není ochotná udělat rychlejší krok, a tak jsem to tempíčko vytáhla na nějakých 5:40 na kilometr, i když ve fitku na pásu si v klídečku běhám svých 8,5 km/h. Venku se běhá lépe, to bez debaty. Ale šlo tady hlavně o ego, co si budeme povídat. No, na druhém a třetím kilometru už šlo ego trošičku stranou, muselo ustoupit mým plicím, které si žádaly více prostoru k expanyi. A tak jsem jeho výzvy ke zpomalení s úlevou přijala.

A tak běžíme, stíhá mezitím kontrolovat čas/stoupaní/tlak/počasí na kanárských ostrovech a já si to chroptím vedle. Střídavě nesnáším běhání, jeho a svoje milovaná botičky nike. Průběžně miluju kompresní ponožky.

Světlo na konci tunelu mi blesklo, když hlásil, že se blížíme ke čtvrtému kilometru, navíc je to z kopce. Moje tempo se opět dostává hluboko pod šest, on to přičítá mému enthusiasmu a nadšení. Já to přičítám čirému zoufalství a touze po teplém čajíčku. A tak jak si to letím jako vítr, v té zimě, už zpět v civilizaci, ve městě, se pořádně nadechnu toho ledového vzduchu a najednou se rozkašlu, sotva se nadechuju. A trénink končí. Připadám si jako lemra. Jsem trochu pyšná. A hodně ráda, že to máme za sebou.

Potvrdila jsem si, že venku se běhá mnohem lépe, potvrdila jsem si, že s ním mě to celkem baví (a mám na koho směřovat všechny negativní pocity způsobené během). Což mi všechno dohromady dává naději, že když bůh dá, tak ten maraton v tom říjnu nakonec dokončím.

A  vážně, běhání je fajn. Ono je vlastně fajn cokoli, když máte dobrého parťáka ;)

xx A.

ŠŤASTNĚ SPOLU, jenže...

Jen tak naokraj, řežu si teď pod sebou větev, protože můj drahý už po přečtení tohohle článku nikdy nepronese líbeznou větu "Dnes nevař, půjdeme se najíst ven..." a už vůbec u nás nezazní "Nedala by sis čtvereček čokolády..." Ale jdu do toho...

Dámy (a pánové), povím Vám jedno tajemství, nejsem se sebou tak úplně spokojená. Mám se ráda, ale moc dobře vím, že umím a můžu vypadat lépe než teď. Většinu toho, o kolik se teď liším od svého ideálu, můžu přičíst tomu, čím jsem si prošla v posledních dvou letech, jenže to už je půl roku zpátky a já se tím nemůžu obhajovat donekonečna. 

Teď jsem naopak šťastná, tak nemám žádnou výmluvu a chci na sobě makat. Protože nechci být jen šťastná, já chci být taky se sebou spokojená a sebevědomá, jako jsem byla. A mohla by se zdát, že k tomu budu mít ideální podmínky, jenže...

Důkaz číslo 1 - Dish dne 7.4.

...jenže  jsem šťastná. 

To je originální výmluva, že jo? Jsem šťastná protože mám vedle sebe fajn chlapa, který tak nějak nesobecky chce, abych byla šťastná. A přestože mě podporuje téměř ve všem, ve cvičení, běháme, on dokonce konzumuje výsledky mých nutričních experimentů, ALE... 

Vždycky je tu ALE! Dámy, všechny na sobě, obzvlášť teď chceme zamakat, o trošku víc si hlídáme, co pustíme do posvátného prostoru za našimi rty. To všechno ale neznamená, že bychom ty věci jako je čokoláda, nebo burgery najednou přestaly mít rády, pořád je rády máme. A Oni - muži, co nás mají rádi - to moc dobře vědí.

Oni nejsou ve své podstatě ani zlí. Oni jen chtějí, abychom byly šťastné, protože když budeme šťastné, tak budou šťastní taky, to dá rozum. Oni, když vidí varovné signály nedobré nálady, nám chtějí udělat radost. A samozřejmě vycházejí z toho, co by udělalo radost jim samotným. Takže nám koupí čokoládu, nebo nám řeknou, že zajít si na burger jednou za čas nás nezabije, nebo nás vezou ráno do práce, zastaví na benzínce a než se nadějete, tak stojí vedle nás a mají v ruce Kinder Bueno, protože ho přece máme rády a Oni nám chtějí udělat radost (to se prosím stalo v den, kdy vznikl tenhle článek a je to moje malá Vendetta). 

Důkaz číslo 2 - Drážďany dne 20. 12.

Jenže co se v té chvíli děje v naší hlavě? Samozřejmě tajně to Kinder Bueno chceme. A tak tam sedí a zmítají s námi emoce -  emoce 1. "Jé, on je tak hodnej, to je krásný, že ne mě myslí! Láska moje..." jenže jí přeruší emoce 2. "To je ale takovej, takovej (doplňte slůvo dle libosti), proč mi to ksakru dělá?! TO chce aby ze mě byla velryba?",  protože samy bychom si ho nekoupily, proč bychom to přeci dělaly, když víme, že kinder bueno prostě není fit a není zdravé a když o tom uvažujeme, tak nám ani nechutná! Jenže teď je to lákavější, protože když si teď to Kinder Bueno dáme, nebudeme za to tak úplně moci, veškerou vinu delegujeme na NĚ! 

A tak ji vesele delegujeme a delegujeme, až nám začnou být těsné džíny a to je ten moment, kdy je načase si uvědomit, že nejsme malé děti a že za sebe jsme zodpovědné jen my samy! Mějme je pořád stejně rády, ale...

... ale mysleme na sebe, na to, jaké cheme vypadat a ne na to, jak dobře by právě v tuhle chvíli chutnalo to kinder bueno, protože ten blažený pocit během malé chvilky zmizí. Taže to za to N-E-S-T-O-J-Í! Takže si řekněte, že se máte radši než čokoládu, máte se radši než kinder bueno a bůh ví co ještě a chovejte se podle toho! (přinejmenším 90% času! Přesně to mám v plánu já...)

xx A.