AHOJ, BĚHNO... vol. 3

Tak jsme spolu konečně vyběhli do přírody. Pamatujete minulý víkend, jak v neděli odpoledne tak pěkně, příjemně sněžilo? Tak přesně tehdy.

 Gentelmansky mi půjčil svoje kompresní ponožky. A pak mě požádal "Ať z něj v dalších článcích nedělám většího kokota než je", tudíž předpokládám, že ty ponožky byly úplatek.

A co jsem si z toho prvního výběhu odnesla? Že mám běhaní ráda a že to bylo moc fajn. Aby bylo jasno - tohle tvrzení pronáším teď, z tepla našeho gauče, nožky hore, v ruce mám svůj oblíbený hrnek s nápisem BIG BREAK a už jsme posvačili můj super zdravý tvarohový koláč (ano, recept bude!).

V průběhu onoho něco-málo-přesčtyřkilometrového kolečka jsem měla pocity dosti, no, smíšené. Během prvního kilometru jsem si říkala, že je to vlastně docela v pohodě a pravidelně jsem dotazem "A teď už je to kilometr?!" kontrolovala dílčí úspěchy, nějak mi chyběl ten digitální displej, který by mi řekl, že jsem uběhla tolik, spálila tolik a trvalo mi to (no, až moc dlouho!). Musela jsem být asi tak příjemná jako Bart Simpson po cestě do Indie. On běžel, v ruce s přehledem telefon velikosti průměrného ipadu, aby mě mohl informovat a současně průběžně nabádat ať zpomalím. Myselela jsem si přesně tohle: Pff!

Nechtěla jsem být později označena za lemru, která není ochotná udělat rychlejší krok, a tak jsem to tempíčko vytáhla na nějakých 5:40 na kilometr, i když ve fitku na pásu si v klídečku běhám svých 8,5 km/h. Venku se běhá lépe, to bez debaty. Ale šlo tady hlavně o ego, co si budeme povídat. No, na druhém a třetím kilometru už šlo ego trošičku stranou, muselo ustoupit mým plicím, které si žádaly více prostoru k expanyi. A tak jsem jeho výzvy ke zpomalení s úlevou přijala.

A tak běžíme, stíhá mezitím kontrolovat čas/stoupaní/tlak/počasí na kanárských ostrovech a já si to chroptím vedle. Střídavě nesnáším běhání, jeho a svoje milovaná botičky nike. Průběžně miluju kompresní ponožky.

Světlo na konci tunelu mi blesklo, když hlásil, že se blížíme ke čtvrtému kilometru, navíc je to z kopce. Moje tempo se opět dostává hluboko pod šest, on to přičítá mému enthusiasmu a nadšení. Já to přičítám čirému zoufalství a touze po teplém čajíčku. A tak jak si to letím jako vítr, v té zimě, už zpět v civilizaci, ve městě, se pořádně nadechnu toho ledového vzduchu a najednou se rozkašlu, sotva se nadechuju. A trénink končí. Připadám si jako lemra. Jsem trochu pyšná. A hodně ráda, že to máme za sebou.

Potvrdila jsem si, že venku se běhá mnohem lépe, potvrdila jsem si, že s ním mě to celkem baví (a mám na koho směřovat všechny negativní pocity způsobené během). Což mi všechno dohromady dává naději, že když bůh dá, tak ten maraton v tom říjnu nakonec dokončím.

A  vážně, běhání je fajn. Ono je vlastně fajn cokoli, když máte dobrého parťáka ;)

xx A.

ŠŤASTNĚ SPOLU, jenže...

Jen tak naokraj, řežu si teď pod sebou větev, protože můj drahý už po přečtení tohohle článku nikdy nepronese líbeznou větu "Dnes nevař, půjdeme se najíst ven..." a už vůbec u nás nezazní "Nedala by sis čtvereček čokolády..." Ale jdu do toho...

Dámy (a pánové), povím Vám jedno tajemství, nejsem se sebou tak úplně spokojená. Mám se ráda, ale moc dobře vím, že umím a můžu vypadat lépe než teď. Většinu toho, o kolik se teď liším od svého ideálu, můžu přičíst tomu, čím jsem si prošla v posledních dvou letech, jenže to už je půl roku zpátky a já se tím nemůžu obhajovat donekonečna. 

Teď jsem naopak šťastná, tak nemám žádnou výmluvu a chci na sobě makat. Protože nechci být jen šťastná, já chci být taky se sebou spokojená a sebevědomá, jako jsem byla. A mohla by se zdát, že k tomu budu mít ideální podmínky, jenže...

Důkaz číslo 1 - Dish dne 7.4.

...jenže  jsem šťastná. 

To je originální výmluva, že jo? Jsem šťastná protože mám vedle sebe fajn chlapa, který tak nějak nesobecky chce, abych byla šťastná. A přestože mě podporuje téměř ve všem, ve cvičení, běháme, on dokonce konzumuje výsledky mých nutričních experimentů, ALE... 

Vždycky je tu ALE! Dámy, všechny na sobě, obzvlášť teď chceme zamakat, o trošku víc si hlídáme, co pustíme do posvátného prostoru za našimi rty. To všechno ale neznamená, že bychom ty věci jako je čokoláda, nebo burgery najednou přestaly mít rády, pořád je rády máme. A Oni - muži, co nás mají rádi - to moc dobře vědí.

Oni nejsou ve své podstatě ani zlí. Oni jen chtějí, abychom byly šťastné, protože když budeme šťastné, tak budou šťastní taky, to dá rozum. Oni, když vidí varovné signály nedobré nálady, nám chtějí udělat radost. A samozřejmě vycházejí z toho, co by udělalo radost jim samotným. Takže nám koupí čokoládu, nebo nám řeknou, že zajít si na burger jednou za čas nás nezabije, nebo nás vezou ráno do práce, zastaví na benzínce a než se nadějete, tak stojí vedle nás a mají v ruce Kinder Bueno, protože ho přece máme rády a Oni nám chtějí udělat radost (to se prosím stalo v den, kdy vznikl tenhle článek a je to moje malá Vendetta). 

Důkaz číslo 2 - Drážďany dne 20. 12.

Jenže co se v té chvíli děje v naší hlavě? Samozřejmě tajně to Kinder Bueno chceme. A tak tam sedí a zmítají s námi emoce -  emoce 1. "Jé, on je tak hodnej, to je krásný, že ne mě myslí! Láska moje..." jenže jí přeruší emoce 2. "To je ale takovej, takovej (doplňte slůvo dle libosti), proč mi to ksakru dělá?! TO chce aby ze mě byla velryba?",  protože samy bychom si ho nekoupily, proč bychom to přeci dělaly, když víme, že kinder bueno prostě není fit a není zdravé a když o tom uvažujeme, tak nám ani nechutná! Jenže teď je to lákavější, protože když si teď to Kinder Bueno dáme, nebudeme za to tak úplně moci, veškerou vinu delegujeme na NĚ! 

A tak ji vesele delegujeme a delegujeme, až nám začnou být těsné džíny a to je ten moment, kdy je načase si uvědomit, že nejsme malé děti a že za sebe jsme zodpovědné jen my samy! Mějme je pořád stejně rády, ale...

... ale mysleme na sebe, na to, jaké cheme vypadat a ne na to, jak dobře by právě v tuhle chvíli chutnalo to kinder bueno, protože ten blažený pocit během malé chvilky zmizí. Taže to za to N-E-S-T-O-J-Í! Takže si řekněte, že se máte radši než čokoládu, máte se radši než kinder bueno a bůh ví co ještě a chovejte se podle toho! (přinejmenším 90% času! Přesně to mám v plánu já...)

xx A.

AHOJ, BĚHNO... část 2.

Do teď moje "příprava" spočívala v tom, že jsem si šla občas zaběhat a hodně mluvila o tom, že poběžím maraton. Jednoduše NO STRESS. A jaký jsem tedy odposledka udělala progress?

Především jsem si po napsání posledního běžeckého příspěvku uvědomila, že čas je neúprosný a že ten den jednou přijde. Začala jsem zběsile na prstech počítat týdny, a když jsem se dostala k datu půlmaratonu v Karlových Varech, a byla u čísla 6, přišel strach. Znáte to, zvýšená tepová frekvence, zrychlené dýchání, myšlenky na to, jak tam někde vypustím plíce a budu davem (lepších) běžců ušlapána. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

A koupila jsem si první energetické gely na trať. Jsou přírodní z agáve sirupu. Takže jsem o krok blíže tomu tam někde nezemřít. A objednala jsem si magnézium. Jupíí, nezhroutím se někde v křečích.

Pak jsem ujistila svůj vystrašený mozek, že šest týdnů je doba dostatečně dlouhá, že to bude dřina, ale že to dám, když už konečně odteď pojedeme naplno a všechno patřičně naplánuju! Mít plán je totiž základ! A tak jsem si koupila zápisníček. Protože co je psáno, to je dáno! Pěkně jsem si ilustrovala úvodní stránku, doplnila o vhodné citáty, motivace a co je vlastně můj CÍL tedy kdy, kde, co, za jak dlouho. A pochopitelně přidala obrázek medaile. Všichni totiž běháme jen kvůli medailím, to dá rozum.

To bychom měli tu zábavnou část, protože další stránky mého "Running journalu" jsou smutně vážné. A píše se v nich přesně který den, kolik, za jak dlouho a jak bych měla uběhnout. A v diáři mám přesně vyčleněné místo, kdy se ten daný běh bud konat. Už se tomu nevyhnu a tak trénuju. (Pokud zrovna neležím dva dny doma a neskuhrám, že mi chybí půl litru krve.)

Strašně se proklínám a nenávidím, když přijde jen z těžších intervalových tréninků. Nadávám a jsem nespokojená, když jsem zadýchaná a nemůžu (a nechce se mi).  Ani Zátopek se nenarodil jako geniální běžec. Je to trénink, je to dřina, ale já se pořád těším na ten pocit, kdy si půjdu vyběhnout, nasadím ostřejší tempo a budu si to užívat. Protože tyhle pocity jsou k nezaplacení. S naběhanými kilometry kromě fyzičky získávám také neocenitelné zkušenosti, po dnešku třeba už nikdy nepůjdu běhat ve volných ponožkách, ony vám totiž puchýře na nártech ten požitek z běhu moc nevylepší.

Jediný, koho chci překonat jsem já sama. S každým tréninkem se budím o něco lepší, než jsem byla včera. Nasadila jsem si laťku na maraton, vím, za jakou dobu bych ho chtěla uběhnout, ale... Nakonec budu spokojená, když tam přijdu, a budu vědět, že jsem poctivě makala a připravovala jsem se.  Nejspokojenější budu, až si na strartu stoupnu vedle pana Běžce a třeba se budu se pár kiloemtrů tvářit, že mi jeho tempo úplně vyhovuje. A jo, těším se.

Mnohem víc se teda těším, když na internetu sonduju, jakou značku běžeckých bot si pořídit a které tričko mi nejlépe půjde ke kompresním ponožkám. A jo, mám u toho nožky pěkně hore.

To bývaly časy. :-)

xx A.

ZE ŽIVOTA: Jak jsme se rozhodli udělat něco hezkého

Pojďme se všichni zastavit a uvědomit si, jak často něco chceme. Vlastně pořád. Cheme maličkosti, chceme věci střední velké, těžké lehké... Ale jak často si řekneme, že bychom měli něco nesobecky udělat pro ostatní. Maličkost. Řeknete si, že jedna maličkost nic nezmění? 

Změní, když ty maličkosti budou dělat všichni. Ale nechám té filosofie a půjdu k jádru pudla. Moje maličkost byla přibližně velikosti středního svačinového pytlíku, rozhodla jsem se darovat půllitřík krve. 

Poprvé jsem šla darovat 25. února. Letos. To datum si pamatuju přesně, protože ten den jsem měla narozeniny. Teď by si asi většina z vás řekla, co jsem tam ksakru dělala na svoje narozeniny?! Jednoduché, chtěla jsem udělat něco hezkého. Prostě jsem se úplně sobecky chtěla cítit líp. 

Tenkrát mě nevzali. Prý jsem neměla dost hemoglobinu. A měla jsem nízký tlak.

A tak jsem na tom dalších šest týdnů pracovala, před tímhle zážitkem jsem byla už téměř vegan. Ale zjištění, že mám málo železe, a bůh ví čeho ještě a že jsem z toho unavená to změnily. Ten večer jsme šli na steak. A maso se nám na jídelníček vrátilo. 

Za těch šest týdnů jsem udělala pěkný progress a můj hemoglobin už je na hranici, no dobře, jeden bod po, ale udělala jsem na paní doktorku smutné oči, vysvětlila jsem jí, že jsem se fakt snažila a když jsem ji ubezpečila, že i to maso už jím, tak jsem dostala razítko, že jsem teda schopna a šlo se na věc.

Paní si mě zavolala. Usadila mě do křesla. Zaškrtit. Zacvičit. 

"Jaktože se nedíváte?"

"No protože se bojím jehel. A krve."

"Tak jaktože chodíte darovat krev?"

"No, nechodím, já dnes daruju poprvé!"

"A to jste mi to, ženská, nemohla říct dřív?"

Nemohla. Nebyl prostor. Což bylo možná dobře, neměla jsem čas se bát. Moc. 

A už to jelo. Dostala jsem pokyn mačkat srdíčko, protože krev prý teče samospádem a že jsem od přírody soutěživá, tak jsem mačkala jak ďas. Paní vedle mě zažčínala dřív a končili jsme stejně. 1:0 pro mě. Já vím, není to soutěž, ale radost jsem měla. 

A když už jsem to více méně vesele měla za sebou, popadl mě pocit spokojenosti, lehkého omámení a vydala jsem se do velejší místnosti, kde si ten-který-mě-do-toho-uvrtal nechával, při o dost složitější proceduře, odebírat krevní plazmu. Vejtaha. 

Jako správný trenér jsem ho instruovala, ať se kouká snažit, že to sice má trvat 40 minut, ale když bude chtít, hravě to zvládne za pětadvacet, že jsem toho zářným příkladem. No jo, byla jsem spokojená sama se sebou a už jsem se viděla na snídani ve Starbucks, kterou jsem měla, když budu statečná holka, slíbenou.

Statečná holka jsem byla, jen teď, když to tady píšu, tak mi tak hej není, protože přecijen ten půlitřík, který jsem dnes v ÚVNce nechala, na mě nějaké známky zanechal. 

Není mi dobře, ale půjdeme znova. Protože ta snídaně ten pocit, že někomu pomůžete, ten za to stojí. 

xx A.

Recipe: LOWCARB PANCAKES (Sunday brunch)

Žádné jídlo neříká neděle tak jako palačinky! U nás doma ty klasické po většinu času nemají místo, ale na těhle lowcarb dobrůtkách si bez výčitek pochutnáme klidně každý víkend. I když naše nedělní snídaně se dnes posunula až  na dvanáctou hodinu, takže technicky to byl brunch (a musím říct, že po cestě z jógy už jsem umírala hlady a nemohla jsem se dočkat!)

INGREDIENCE (na 1 porci):

2 vejce

50 g kešu oříšků

1/2 odměrky proteinu

50 ml kokosového mléka

POSTUP: Je to víc než jednoduché, všechny čtyři výše zmíněné ingredience dáte na chvilku do výkonného mixéru (já fandím Nutribuletu), ten odvede práci za vás, a před vámi už je těsto. Mezitím už si můžete rozpálit pánvičku, buď úplně nasucho, nebo s kapkou kokosového oleje, ale jen na mírný oheň. 

Těsta by měl být dostatek na pět menších lívanců. Vždycky si naliju těsto na pánev, dám pod pokličku a počkám, dokud se v lívanci nezačnou tvořit bublinky, to je pravý čas k otočení (trvá to cca minutku a půl, na druhé straně jen pár vteřin. Jeden, dva, tři, čtyři, pět a můžete servírovat. V našem případě ještě jednou opakovat a můžeme snídat. 

Je víkend, tak si dopřejeme ještě jahůdky, řecký jogurt, trochu medu. A máme se kráslovsky. 

xx Adri

AHOJ, BĚHNO... část 1. (aneb o jednom pokusu uběhnout maraton)

Abychom si to ujasnili hned na začátek: nejsem žádný extra běžec. Jsem fitness trenérka a běhám občas pro zábavu, občas běhám proto, protože si myslím, že bych měla (po Vánocích, znáte to). Co se mojí závodní "kariéry" týče, mám za sebou jednu usmolenou desítku kdysi před pár lety (tehdy jsem pro zábavu ještě běhala každé ráno) a pár spartan raců, protože mě jednoduše lákala představa toho, jak se válím někde v lese v blátě. ;)

No a pak se nějak stalo, že jsem se seznámila s panem Běžcem. A co hloupá děvčata odpovídají na otázku, zda pana Běžce nedoprovodí do Košic na maraton (protože je to přeci hezké město, zatím se tam můžou projít, podívat po obchodech a tak...)?

Hloupé holky odpovídají: "To když už tam pojedu, tak poběžím taky." Jako nápad to vypadalo hezky, nějaký záchvěv nadšení mnou proběhl i při registraci, kdy jsem si já a moje super sebevědomí do kolonky TARGET TIME zadaly 4:00. Ano, 240 minut! Pitomá hrdost, pitomá hrdost a ještě jednou PITOMÁ HRDOST!

A tak je za mě běhna. Tedy běžkyně, aby bylo jasno (obzvláště některým blízkým běžcům, kteří by si mohli náhodou tenhle článek přečíst!)

V čem jasno nemám je struktura mého tréninkového plánu, zato dost přesně vím, jaké kompresní

ponožky si na trať vezmu. Napovím vám - jsou růžové (to abych se panu Běžci neztratila v davu, případně, aby mě dav neušlapal, když by se moje tělesná schránka na 26. kilometru poroučela k zemi). Mám tedy dost slušné vyhlídky. Budu si je držet až do své první zkoušky, kterou bude Olomoucký půlmaraton.

To jsem Vám ještě neřekla, protože to bych nebyla já, abych si dala JEN JEDEN maraton, pche! Já si přeci zaběhnu ještě dva půlmaratony, jednu desítku, jednu pětku (ta se prý nepočítá), jeden Spartan Sprint a jeden Spartan Ultra Beast (pokud tam umřu, nemusím běžet maraton, alespoň nějaká pozitivní zpráva). Zajímalo by mě, jak je možné, že se moje pitomá hlavinka nějakého městského maratonu bojí víc než závodu při kterém budu minimálně 42 kilometrů trpět někde v horách. 

Abych tohle všechno zvládla musím se do té doby dostat na nějaké ideální tempo 5:30 na kilometr. Když jsem si to šla hned druhý den po registraci vyzkoušet na deseti kiláčkách (to je totiž prý taková příjemná vzdálenost), tak jsem to dala. Jazyk na vestě. Přibližně čtyři puchýře. Necítila jsem chodidla a po další tři dny nadávala při jakémkoli pohybu který vyžadoval flexi lýtkového svalu. Ale byla jsem na sebe potichu pyšná, hlasitě jsem jenom nadávala na ty puchýře, lýtka a ze všeho nejpitomější běžecké boty, které to určitě zavinily. Prý to nezavinily, jen já jsem (prý) nemožná a neumím je zavázat, říkal On. Stejně si koupím jiné, abych dokázala, že mám pravdu.

A od té doby běhám. Stále sporadicky. Dneska jsem si na půlhodinky zapnula pás, že si při pondělku dám zlehka pětku, konečný čas 30:50. Tak jsem napsala panu Běžci, že jsem VOSTUDA a musím běhat víc.  Vevnitř mě to nebaví a doufám, že venku to bude lepší. A taky v skrytu duše doufám, že budu venku nějakým zázrakem alespoň o 30 sekund na kilometr rychlejší. No, o víkendu se ukáže. 

Ale nebudu vám lhát, trochu se těším. Je to zvláštní směsice strachu a vzrušení. Možná 20 procent strachu a 80 procent vzrušení, nebo naopak, tím si zatím ještě nejsem jistá. Každopádně se těším, až to budu mít za sebou a budu si moct pyšně říct I DID THIS!

A když to všechno dobře dopadne, tak si dám Aperol Spritz (a čokoládu), tomu se říká v životě balanc. 

xx A.