Abychom si to ujasnili hned na začátek: nejsem žádný extra běžec. Jsem fitness trenérka a běhám občas pro zábavu, občas běhám proto, protože si myslím, že bych měla (po Vánocích, znáte to). Co se mojí závodní "kariéry" týče, mám za sebou jednu usmolenou desítku kdysi před pár lety (tehdy jsem pro zábavu ještě běhala každé ráno) a pár spartan raců, protože mě jednoduše lákala představa toho, jak se válím někde v lese v blátě. ;)
No a pak se nějak stalo, že jsem se seznámila s panem Běžcem. A co hloupá děvčata odpovídají na otázku, zda pana Běžce nedoprovodí do Košic na maraton (protože je to přeci hezké město, zatím se tam můžou projít, podívat po obchodech a tak...)?
Hloupé holky odpovídají: "To když už tam pojedu, tak poběžím taky." Jako nápad to vypadalo hezky, nějaký záchvěv nadšení mnou proběhl i při registraci, kdy jsem si já a moje super sebevědomí do kolonky TARGET TIME zadaly 4:00. Ano, 240 minut! Pitomá hrdost, pitomá hrdost a ještě jednou PITOMÁ HRDOST!
A tak je za mě běhna. Tedy běžkyně, aby bylo jasno (obzvláště některým blízkým běžcům, kteří by si mohli náhodou tenhle článek přečíst!)
V čem jasno nemám je struktura mého tréninkového plánu, zato dost přesně vím, jaké kompresní
ponožky si na trať vezmu. Napovím vám - jsou růžové (to abych se panu Běžci neztratila v davu, případně, aby mě dav neušlapal, když by se moje tělesná schránka na 26. kilometru poroučela k zemi). Mám tedy dost slušné vyhlídky. Budu si je držet až do své první zkoušky, kterou bude Olomoucký půlmaraton.
To jsem Vám ještě neřekla, protože to bych nebyla já, abych si dala JEN JEDEN maraton, pche! Já si přeci zaběhnu ještě dva půlmaratony, jednu desítku, jednu pětku (ta se prý nepočítá), jeden Spartan Sprint a jeden Spartan Ultra Beast (pokud tam umřu, nemusím běžet maraton, alespoň nějaká pozitivní zpráva). Zajímalo by mě, jak je možné, že se moje pitomá hlavinka nějakého městského maratonu bojí víc než závodu při kterém budu minimálně 42 kilometrů trpět někde v horách.
Abych tohle všechno zvládla musím se do té doby dostat na nějaké ideální tempo 5:30 na kilometr. Když jsem si to šla hned druhý den po registraci vyzkoušet na deseti kiláčkách (to je totiž prý taková příjemná vzdálenost), tak jsem to dala. Jazyk na vestě. Přibližně čtyři puchýře. Necítila jsem chodidla a po další tři dny nadávala při jakémkoli pohybu který vyžadoval flexi lýtkového svalu. Ale byla jsem na sebe potichu pyšná, hlasitě jsem jenom nadávala na ty puchýře, lýtka a ze všeho nejpitomější běžecké boty, které to určitě zavinily. Prý to nezavinily, jen já jsem (prý) nemožná a neumím je zavázat, říkal On. Stejně si koupím jiné, abych dokázala, že mám pravdu.
A od té doby běhám. Stále sporadicky. Dneska jsem si na půlhodinky zapnula pás, že si při pondělku dám zlehka pětku, konečný čas 30:50. Tak jsem napsala panu Běžci, že jsem VOSTUDA a musím běhat víc. Vevnitř mě to nebaví a doufám, že venku to bude lepší. A taky v skrytu duše doufám, že budu venku nějakým zázrakem alespoň o 30 sekund na kilometr rychlejší. No, o víkendu se ukáže.
Ale nebudu vám lhát, trochu se těším. Je to zvláštní směsice strachu a vzrušení. Možná 20 procent strachu a 80 procent vzrušení, nebo naopak, tím si zatím ještě nejsem jistá. Každopádně se těším, až to budu mít za sebou a budu si moct pyšně říct I DID THIS!
A když to všechno dobře dopadne, tak si dám Aperol Spritz (a čokoládu), tomu se říká v životě balanc.
xx A.
