AHOJ, BĚHNO... část 2.

Do teď moje "příprava" spočívala v tom, že jsem si šla občas zaběhat a hodně mluvila o tom, že poběžím maraton. Jednoduše NO STRESS. A jaký jsem tedy odposledka udělala progress?

Především jsem si po napsání posledního běžeckého příspěvku uvědomila, že čas je neúprosný a že ten den jednou přijde. Začala jsem zběsile na prstech počítat týdny, a když jsem se dostala k datu půlmaratonu v Karlových Varech, a byla u čísla 6, přišel strach. Znáte to, zvýšená tepová frekvence, zrychlené dýchání, myšlenky na to, jak tam někde vypustím plíce a budu davem (lepších) běžců ušlapána. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

A koupila jsem si první energetické gely na trať. Jsou přírodní z agáve sirupu. Takže jsem o krok blíže tomu tam někde nezemřít. A objednala jsem si magnézium. Jupíí, nezhroutím se někde v křečích.

Pak jsem ujistila svůj vystrašený mozek, že šest týdnů je doba dostatečně dlouhá, že to bude dřina, ale že to dám, když už konečně odteď pojedeme naplno a všechno patřičně naplánuju! Mít plán je totiž základ! A tak jsem si koupila zápisníček. Protože co je psáno, to je dáno! Pěkně jsem si ilustrovala úvodní stránku, doplnila o vhodné citáty, motivace a co je vlastně můj CÍL tedy kdy, kde, co, za jak dlouho. A pochopitelně přidala obrázek medaile. Všichni totiž běháme jen kvůli medailím, to dá rozum.

To bychom měli tu zábavnou část, protože další stránky mého "Running journalu" jsou smutně vážné. A píše se v nich přesně který den, kolik, za jak dlouho a jak bych měla uběhnout. A v diáři mám přesně vyčleněné místo, kdy se ten daný běh bud konat. Už se tomu nevyhnu a tak trénuju. (Pokud zrovna neležím dva dny doma a neskuhrám, že mi chybí půl litru krve.)

Strašně se proklínám a nenávidím, když přijde jen z těžších intervalových tréninků. Nadávám a jsem nespokojená, když jsem zadýchaná a nemůžu (a nechce se mi).  Ani Zátopek se nenarodil jako geniální běžec. Je to trénink, je to dřina, ale já se pořád těším na ten pocit, kdy si půjdu vyběhnout, nasadím ostřejší tempo a budu si to užívat. Protože tyhle pocity jsou k nezaplacení. S naběhanými kilometry kromě fyzičky získávám také neocenitelné zkušenosti, po dnešku třeba už nikdy nepůjdu běhat ve volných ponožkách, ony vám totiž puchýře na nártech ten požitek z běhu moc nevylepší.

Jediný, koho chci překonat jsem já sama. S každým tréninkem se budím o něco lepší, než jsem byla včera. Nasadila jsem si laťku na maraton, vím, za jakou dobu bych ho chtěla uběhnout, ale... Nakonec budu spokojená, když tam přijdu, a budu vědět, že jsem poctivě makala a připravovala jsem se.  Nejspokojenější budu, až si na strartu stoupnu vedle pana Běžce a třeba se budu se pár kiloemtrů tvářit, že mi jeho tempo úplně vyhovuje. A jo, těším se.

Mnohem víc se teda těším, když na internetu sonduju, jakou značku běžeckých bot si pořídit a které tričko mi nejlépe půjde ke kompresním ponožkám. A jo, mám u toho nožky pěkně hore.

To bývaly časy. :-)

xx A.

ZE ŽIVOTA: Jak jsme se rozhodli udělat něco hezkého

Pojďme se všichni zastavit a uvědomit si, jak často něco chceme. Vlastně pořád. Cheme maličkosti, chceme věci střední velké, těžké lehké... Ale jak často si řekneme, že bychom měli něco nesobecky udělat pro ostatní. Maličkost. Řeknete si, že jedna maličkost nic nezmění? 

Změní, když ty maličkosti budou dělat všichni. Ale nechám té filosofie a půjdu k jádru pudla. Moje maličkost byla přibližně velikosti středního svačinového pytlíku, rozhodla jsem se darovat půllitřík krve. 

Poprvé jsem šla darovat 25. února. Letos. To datum si pamatuju přesně, protože ten den jsem měla narozeniny. Teď by si asi většina z vás řekla, co jsem tam ksakru dělala na svoje narozeniny?! Jednoduché, chtěla jsem udělat něco hezkého. Prostě jsem se úplně sobecky chtěla cítit líp. 

Tenkrát mě nevzali. Prý jsem neměla dost hemoglobinu. A měla jsem nízký tlak.

A tak jsem na tom dalších šest týdnů pracovala, před tímhle zážitkem jsem byla už téměř vegan. Ale zjištění, že mám málo železe, a bůh ví čeho ještě a že jsem z toho unavená to změnily. Ten večer jsme šli na steak. A maso se nám na jídelníček vrátilo. 

Za těch šest týdnů jsem udělala pěkný progress a můj hemoglobin už je na hranici, no dobře, jeden bod po, ale udělala jsem na paní doktorku smutné oči, vysvětlila jsem jí, že jsem se fakt snažila a když jsem ji ubezpečila, že i to maso už jím, tak jsem dostala razítko, že jsem teda schopna a šlo se na věc.

Paní si mě zavolala. Usadila mě do křesla. Zaškrtit. Zacvičit. 

"Jaktože se nedíváte?"

"No protože se bojím jehel. A krve."

"Tak jaktože chodíte darovat krev?"

"No, nechodím, já dnes daruju poprvé!"

"A to jste mi to, ženská, nemohla říct dřív?"

Nemohla. Nebyl prostor. Což bylo možná dobře, neměla jsem čas se bát. Moc. 

A už to jelo. Dostala jsem pokyn mačkat srdíčko, protože krev prý teče samospádem a že jsem od přírody soutěživá, tak jsem mačkala jak ďas. Paní vedle mě zažčínala dřív a končili jsme stejně. 1:0 pro mě. Já vím, není to soutěž, ale radost jsem měla. 

A když už jsem to více méně vesele měla za sebou, popadl mě pocit spokojenosti, lehkého omámení a vydala jsem se do velejší místnosti, kde si ten-který-mě-do-toho-uvrtal nechával, při o dost složitější proceduře, odebírat krevní plazmu. Vejtaha. 

Jako správný trenér jsem ho instruovala, ať se kouká snažit, že to sice má trvat 40 minut, ale když bude chtít, hravě to zvládne za pětadvacet, že jsem toho zářným příkladem. No jo, byla jsem spokojená sama se sebou a už jsem se viděla na snídani ve Starbucks, kterou jsem měla, když budu statečná holka, slíbenou.

Statečná holka jsem byla, jen teď, když to tady píšu, tak mi tak hej není, protože přecijen ten půlitřík, který jsem dnes v ÚVNce nechala, na mě nějaké známky zanechal. 

Není mi dobře, ale půjdeme znova. Protože ta snídaně ten pocit, že někomu pomůžete, ten za to stojí. 

xx A.

Recipe: LOWCARB PANCAKES (Sunday brunch)

Žádné jídlo neříká neděle tak jako palačinky! U nás doma ty klasické po většinu času nemají místo, ale na těhle lowcarb dobrůtkách si bez výčitek pochutnáme klidně každý víkend. I když naše nedělní snídaně se dnes posunula až  na dvanáctou hodinu, takže technicky to byl brunch (a musím říct, že po cestě z jógy už jsem umírala hlady a nemohla jsem se dočkat!)

INGREDIENCE (na 1 porci):

2 vejce

50 g kešu oříšků

1/2 odměrky proteinu

50 ml kokosového mléka

POSTUP: Je to víc než jednoduché, všechny čtyři výše zmíněné ingredience dáte na chvilku do výkonného mixéru (já fandím Nutribuletu), ten odvede práci za vás, a před vámi už je těsto. Mezitím už si můžete rozpálit pánvičku, buď úplně nasucho, nebo s kapkou kokosového oleje, ale jen na mírný oheň. 

Těsta by měl být dostatek na pět menších lívanců. Vždycky si naliju těsto na pánev, dám pod pokličku a počkám, dokud se v lívanci nezačnou tvořit bublinky, to je pravý čas k otočení (trvá to cca minutku a půl, na druhé straně jen pár vteřin. Jeden, dva, tři, čtyři, pět a můžete servírovat. V našem případě ještě jednou opakovat a můžeme snídat. 

Je víkend, tak si dopřejeme ještě jahůdky, řecký jogurt, trochu medu. A máme se kráslovsky. 

xx Adri