AHOJ, BĚHNO... část 2.

Do teď moje "příprava" spočívala v tom, že jsem si šla občas zaběhat a hodně mluvila o tom, že poběžím maraton. Jednoduše NO STRESS. A jaký jsem tedy odposledka udělala progress?

Především jsem si po napsání posledního běžeckého příspěvku uvědomila, že čas je neúprosný a že ten den jednou přijde. Začala jsem zběsile na prstech počítat týdny, a když jsem se dostala k datu půlmaratonu v Karlových Varech, a byla u čísla 6, přišel strach. Znáte to, zvýšená tepová frekvence, zrychlené dýchání, myšlenky na to, jak tam někde vypustím plíce a budu davem (lepších) běžců ušlapána. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

A koupila jsem si první energetické gely na trať. Jsou přírodní z agáve sirupu. Takže jsem o krok blíže tomu tam někde nezemřít. A objednala jsem si magnézium. Jupíí, nezhroutím se někde v křečích.

Pak jsem ujistila svůj vystrašený mozek, že šest týdnů je doba dostatečně dlouhá, že to bude dřina, ale že to dám, když už konečně odteď pojedeme naplno a všechno patřičně naplánuju! Mít plán je totiž základ! A tak jsem si koupila zápisníček. Protože co je psáno, to je dáno! Pěkně jsem si ilustrovala úvodní stránku, doplnila o vhodné citáty, motivace a co je vlastně můj CÍL tedy kdy, kde, co, za jak dlouho. A pochopitelně přidala obrázek medaile. Všichni totiž běháme jen kvůli medailím, to dá rozum.

To bychom měli tu zábavnou část, protože další stránky mého "Running journalu" jsou smutně vážné. A píše se v nich přesně který den, kolik, za jak dlouho a jak bych měla uběhnout. A v diáři mám přesně vyčleněné místo, kdy se ten daný běh bud konat. Už se tomu nevyhnu a tak trénuju. (Pokud zrovna neležím dva dny doma a neskuhrám, že mi chybí půl litru krve.)

Strašně se proklínám a nenávidím, když přijde jen z těžších intervalových tréninků. Nadávám a jsem nespokojená, když jsem zadýchaná a nemůžu (a nechce se mi).  Ani Zátopek se nenarodil jako geniální běžec. Je to trénink, je to dřina, ale já se pořád těším na ten pocit, kdy si půjdu vyběhnout, nasadím ostřejší tempo a budu si to užívat. Protože tyhle pocity jsou k nezaplacení. S naběhanými kilometry kromě fyzičky získávám také neocenitelné zkušenosti, po dnešku třeba už nikdy nepůjdu běhat ve volných ponožkách, ony vám totiž puchýře na nártech ten požitek z běhu moc nevylepší.

Jediný, koho chci překonat jsem já sama. S každým tréninkem se budím o něco lepší, než jsem byla včera. Nasadila jsem si laťku na maraton, vím, za jakou dobu bych ho chtěla uběhnout, ale... Nakonec budu spokojená, když tam přijdu, a budu vědět, že jsem poctivě makala a připravovala jsem se.  Nejspokojenější budu, až si na strartu stoupnu vedle pana Běžce a třeba se budu se pár kiloemtrů tvářit, že mi jeho tempo úplně vyhovuje. A jo, těším se.

Mnohem víc se teda těším, když na internetu sonduju, jakou značku běžeckých bot si pořídit a které tričko mi nejlépe půjde ke kompresním ponožkám. A jo, mám u toho nožky pěkně hore.

To bývaly časy. :-)

xx A.