pondělí 2. května 2016

AHOJ, BĚHNO... vol. 4


Teď je přesně ta chvíle, kdy v klasickém příběhu napětí stoupá. Hrdinka se totiž blíží ke svojí první zkoušce. Do prvního půlmaratonu zbývá jen 21 dní, což už rozhodně není na mávnutí rukou a větu "Však je to až za měsíc, času dost!" To je na tajné mlácení hlavou do stěny s myšlenkou "Já jsem tak, tak tááák hloupá!"

Času už není dost. A dneska jsem měla první možnost si zjistit, jak to se mnou reálně vypadá, když běhám. Tedy běhám na čas, mám start a cíl a odměnu. Teda vědět, že za love run není medaile, tak neběžím, to dá rozum.

V týdnu to vypadalo, že nepoběžíme, podařilo se mi záhadným způsobem si zablokovat záda, dostala jsem dvě injekce a platíčko prášků, po kterých mi bylo víceméně všechno jedno. Což bylo jediné štěstí Mého Milého, protože jeho komentáře, že bych měla napsat raději článek "Ahoj, fňukno!", považuji za nekolegiální a nekamarádské!

. Naštěstí se mi během soboty podařilo stejně záhadně se bolesti zbavit, a tak jsme dopoledne zamířili směr Stromovka, kde se to mělo všechno odehrát.

Těsně před to byla pohodička. Opakovaně jsem Milého upozorňovala, že neběžím na čas, ale pro zábavu. Pochopitelně jsem kecala. Jsem soutěživá jako blázen. Ale říct mu to, odsoudila bych se k tomu, že se bude a) snažit zlepšovat mi tempo - takže bych ho vážně nesnášela a za b) mě povzbuzovat - takže bych ho ale vážně moc nesnášela. Protože taková věta "Pojď, už tam skoro jsme..." má jediný velký malý háček - to skoro!

Další náplní mého času se stalo sledování ostatních přítomných Běhen, abych zjistila, co je ve světě běžecké módy možné a nemožné (jsem přecijen nováček) a popřípadě, abych si vybrala vhodné kompresky. Slečna s kompreskami posetými barevnými puntíčky má u mě deset bodů z deseti. (Taky jsem si vybírala lidi, které musím bezpodmínečně předběhnout, přiznávám bez mučení. Motivace je totiž důležitá!)

Čtvrt hodinky před startem mě On přemluvil, abychom se šli zahřát. Já mám k zahřívání velmi vlažný vztah, razím totiž heslo, že energii si má člověk šetřit na závod. (A taky pro mě doteď "Běž se před tréninkem zahřát." znamenalo jít na pět minut běhat.

Rozehřátí. Připravení. Jedna. Dva. Tři. Start! Běželo se...
A ten první kilometřík byl vážně na pohodu. Prý jsem měla slušné tempo. 5:12 na kilometr,
nechlubím se, jen konstatuju. (Možná se trochu chlubím)

A jak mě pochválil, tak ta moje pitomá hrdost zase začala makat na plné obrátky, ne prostě nepoběžíme přes šest minut na kilometr! U čtvrtého kilometru mi došlo, že moje nebohé plícičky přestávají stíhat. Dostala jsem se do stavu "nenávidím všechny, hlavně sebe a toho člověka CO SEM DAL TENHLE KOPEC!" Navíc jsem si v tu chvíli uvědomila, že tahle vzdálenost je jen zlomek toho, co mě čeká ve Varech. Možná jsem v tu chvíli měla slzičku na krajíčku. Nejsem si jistá.

Ale polkla jsem. Posnažila se co nejvíc nadechnout a pořádně vydechnout. A běželo se dál. 

Cíl, cíl, díkybohu cíl! 28 minut, z toho šest super strašných, bylo za mnou. Byli jsme tam, odkud jsme vyběhli. Přibližně devadesát sekund jsem se dávala dohromady. A pak přišla ta myšlenka: Páni, to bylo bezva!

Dalo mi to jednu věc, uvědomila jsem si, že na tom půlmaratonu, budu muset spolknout všechnu svou hrdost, sebrat pořádnou dávku pokory a snažit se běžet tempem, které mě sice pomaleji, ale do toho cíle nějak dovede.


Po návratu se posvačila domácí granola a hurá hledat příhodněrozkvetlou třešeň, je přeci první máj!

xx A.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem ráda za všechny Vaše komentáře, tak jen do toho: