AHOJ, BĚHNO... vol. 3

Tak jsme spolu konečně vyběhli do přírody. Pamatujete minulý víkend, jak v neděli odpoledne tak pěkně, příjemně sněžilo? Tak přesně tehdy.

 Gentelmansky mi půjčil svoje kompresní ponožky. A pak mě požádal "Ať z něj v dalších článcích nedělám většího kokota než je", tudíž předpokládám, že ty ponožky byly úplatek.

A co jsem si z toho prvního výběhu odnesla? Že mám běhaní ráda a že to bylo moc fajn. Aby bylo jasno - tohle tvrzení pronáším teď, z tepla našeho gauče, nožky hore, v ruce mám svůj oblíbený hrnek s nápisem BIG BREAK a už jsme posvačili můj super zdravý tvarohový koláč (ano, recept bude!).

V průběhu onoho něco-málo-přesčtyřkilometrového kolečka jsem měla pocity dosti, no, smíšené. Během prvního kilometru jsem si říkala, že je to vlastně docela v pohodě a pravidelně jsem dotazem "A teď už je to kilometr?!" kontrolovala dílčí úspěchy, nějak mi chyběl ten digitální displej, který by mi řekl, že jsem uběhla tolik, spálila tolik a trvalo mi to (no, až moc dlouho!). Musela jsem být asi tak příjemná jako Bart Simpson po cestě do Indie. On běžel, v ruce s přehledem telefon velikosti průměrného ipadu, aby mě mohl informovat a současně průběžně nabádat ať zpomalím. Myselela jsem si přesně tohle: Pff!

Nechtěla jsem být později označena za lemru, která není ochotná udělat rychlejší krok, a tak jsem to tempíčko vytáhla na nějakých 5:40 na kilometr, i když ve fitku na pásu si v klídečku běhám svých 8,5 km/h. Venku se běhá lépe, to bez debaty. Ale šlo tady hlavně o ego, co si budeme povídat. No, na druhém a třetím kilometru už šlo ego trošičku stranou, muselo ustoupit mým plicím, které si žádaly více prostoru k expanyi. A tak jsem jeho výzvy ke zpomalení s úlevou přijala.

A tak běžíme, stíhá mezitím kontrolovat čas/stoupaní/tlak/počasí na kanárských ostrovech a já si to chroptím vedle. Střídavě nesnáším běhání, jeho a svoje milovaná botičky nike. Průběžně miluju kompresní ponožky.

Světlo na konci tunelu mi blesklo, když hlásil, že se blížíme ke čtvrtému kilometru, navíc je to z kopce. Moje tempo se opět dostává hluboko pod šest, on to přičítá mému enthusiasmu a nadšení. Já to přičítám čirému zoufalství a touze po teplém čajíčku. A tak jak si to letím jako vítr, v té zimě, už zpět v civilizaci, ve městě, se pořádně nadechnu toho ledového vzduchu a najednou se rozkašlu, sotva se nadechuju. A trénink končí. Připadám si jako lemra. Jsem trochu pyšná. A hodně ráda, že to máme za sebou.

Potvrdila jsem si, že venku se běhá mnohem lépe, potvrdila jsem si, že s ním mě to celkem baví (a mám na koho směřovat všechny negativní pocity způsobené během). Což mi všechno dohromady dává naději, že když bůh dá, tak ten maraton v tom říjnu nakonec dokončím.

A  vážně, běhání je fajn. Ono je vlastně fajn cokoli, když máte dobrého parťáka ;)

xx A.