ZE ŽIVOTA: Jak jsme se rozhodli udělat něco hezkého

Pojďme se všichni zastavit a uvědomit si, jak často něco chceme. Vlastně pořád. Cheme maličkosti, chceme věci střední velké, těžké lehké... Ale jak často si řekneme, že bychom měli něco nesobecky udělat pro ostatní. Maličkost. Řeknete si, že jedna maličkost nic nezmění? 

Změní, když ty maličkosti budou dělat všichni. Ale nechám té filosofie a půjdu k jádru pudla. Moje maličkost byla přibližně velikosti středního svačinového pytlíku, rozhodla jsem se darovat půllitřík krve. 

Poprvé jsem šla darovat 25. února. Letos. To datum si pamatuju přesně, protože ten den jsem měla narozeniny. Teď by si asi většina z vás řekla, co jsem tam ksakru dělala na svoje narozeniny?! Jednoduché, chtěla jsem udělat něco hezkého. Prostě jsem se úplně sobecky chtěla cítit líp. 

Tenkrát mě nevzali. Prý jsem neměla dost hemoglobinu. A měla jsem nízký tlak.

A tak jsem na tom dalších šest týdnů pracovala, před tímhle zážitkem jsem byla už téměř vegan. Ale zjištění, že mám málo železe, a bůh ví čeho ještě a že jsem z toho unavená to změnily. Ten večer jsme šli na steak. A maso se nám na jídelníček vrátilo. 

Za těch šest týdnů jsem udělala pěkný progress a můj hemoglobin už je na hranici, no dobře, jeden bod po, ale udělala jsem na paní doktorku smutné oči, vysvětlila jsem jí, že jsem se fakt snažila a když jsem ji ubezpečila, že i to maso už jím, tak jsem dostala razítko, že jsem teda schopna a šlo se na věc.

Paní si mě zavolala. Usadila mě do křesla. Zaškrtit. Zacvičit. 

"Jaktože se nedíváte?"

"No protože se bojím jehel. A krve."

"Tak jaktože chodíte darovat krev?"

"No, nechodím, já dnes daruju poprvé!"

"A to jste mi to, ženská, nemohla říct dřív?"

Nemohla. Nebyl prostor. Což bylo možná dobře, neměla jsem čas se bát. Moc. 

A už to jelo. Dostala jsem pokyn mačkat srdíčko, protože krev prý teče samospádem a že jsem od přírody soutěživá, tak jsem mačkala jak ďas. Paní vedle mě zažčínala dřív a končili jsme stejně. 1:0 pro mě. Já vím, není to soutěž, ale radost jsem měla. 

A když už jsem to více méně vesele měla za sebou, popadl mě pocit spokojenosti, lehkého omámení a vydala jsem se do velejší místnosti, kde si ten-který-mě-do-toho-uvrtal nechával, při o dost složitější proceduře, odebírat krevní plazmu. Vejtaha. 

Jako správný trenér jsem ho instruovala, ať se kouká snažit, že to sice má trvat 40 minut, ale když bude chtít, hravě to zvládne za pětadvacet, že jsem toho zářným příkladem. No jo, byla jsem spokojená sama se sebou a už jsem se viděla na snídani ve Starbucks, kterou jsem měla, když budu statečná holka, slíbenou.

Statečná holka jsem byla, jen teď, když to tady píšu, tak mi tak hej není, protože přecijen ten půlitřík, který jsem dnes v ÚVNce nechala, na mě nějaké známky zanechal. 

Není mi dobře, ale půjdeme znova. Protože ta snídaně ten pocit, že někomu pomůžete, ten za to stojí. 

xx A.