AHOJ, BĚHNO... vol. 4

Teď je přesně ta chvíle, kdy v klasickém příběhu napětí stoupá. Hrdinka se totiž blíží ke svojí první zkoušce. Do prvního půlmaratonu zbývá jen 21 dní, což už rozhodně není na mávnutí rukou a větu "Však je to až za měsíc, času dost!" To je na tajné mlácení hlavou do stěny s myšlenkou "Já jsem tak, tak tááák hloupá!"

Času už není dost. A dneska jsem měla první možnost si zjistit, jak to se mnou reálně vypadá, když běhám. Tedy běhám na čas, mám start a cíl a odměnu. Teda vědět, že za love run není medaile, tak neběžím, to dá rozum.

V týdnu to vypadalo, že nepoběžíme, podařilo se mi záhadným způsobem si zablokovat záda, dostala jsem dvě injekce a platíčko prášků, po kterých mi bylo víceméně všechno jedno. Což bylo jediné štěstí Mého Milého, protože jeho komentáře, že bych měla napsat raději článek "Ahoj, fňukno!", považuji za nekolegiální a nekamarádské!

. Naštěstí se mi během soboty podařilo stejně záhadně se bolesti zbavit, a tak jsme dopoledne zamířili směr Stromovka, kde se to mělo všechno odehrát.

Těsně před to byla pohodička. Opakovaně jsem Milého upozorňovala, že neběžím na čas, ale pro zábavu. Pochopitelně jsem kecala. Jsem soutěživá jako blázen. Ale říct mu to, odsoudila bych se k tomu, že se bude a) snažit zlepšovat mi tempo - takže bych ho vážně nesnášela a za b) mě povzbuzovat - takže bych ho ale vážně moc nesnášela. Protože taková věta "Pojď, už tam skoro jsme..." má jediný velký malý háček - to skoro!

Další náplní mého času se stalo sledování ostatních přítomných Běhen, abych zjistila, co je ve světě běžecké módy možné a nemožné (jsem přecijen nováček) a popřípadě, abych si vybrala vhodné kompresky. Slečna s kompreskami posetými barevnými puntíčky má u mě deset bodů z deseti. (Taky jsem si vybírala lidi, které musím bezpodmínečně předběhnout, přiznávám bez mučení. Motivace je totiž důležitá!)

Čtvrt hodinky před startem mě On přemluvil, abychom se šli zahřát. Já mám k zahřívání velmi vlažný vztah, razím totiž heslo, že energii si má člověk šetřit na závod. (A taky pro mě doteď "Běž se před tréninkem zahřát." znamenalo jít na pět minut běhat.

Rozehřátí. Připravení. Jedna. Dva. Tři. Start! Běželo se...

A ten první kilometřík byl vážně na pohodu. Prý jsem měla slušné tempo. 5:12 na kilometr,

nechlubím se, jen konstatuju. (Možná se trochu chlubím)

A jak mě pochválil, tak ta moje pitomá hrdost zase začala makat na plné obrátky, ne prostě nepoběžíme přes šest minut na kilometr! U čtvrtého kilometru mi došlo, že moje nebohé plícičky přestávají stíhat. Dostala jsem se do stavu "nenávidím všechny, hlavně sebe a toho člověka CO SEM DAL TENHLE KOPEC!" Navíc jsem si v tu chvíli uvědomila, že tahle vzdálenost je jen zlomek toho, co mě čeká ve Varech. Možná jsem v tu chvíli měla slzičku na krajíčku. Nejsem si jistá.

Ale polkla jsem. Posnažila se co nejvíc nadechnout a pořádně vydechnout. A běželo se dál. 

Cíl, cíl, díkybohu cíl! 28 minut, z toho šest super strašných, bylo za mnou. Byli jsme tam, odkud jsme vyběhli. Přibližně devadesát sekund jsem se dávala dohromady. A pak přišla ta myšlenka: Páni, to bylo bezva!

Dalo mi to jednu věc, uvědomila jsem si, že na tom půlmaratonu, budu muset spolknout všechnu svou hrdost, sebrat pořádnou dávku pokory a snažit se běžet tempem, které mě sice pomaleji, ale do toho cíle nějak dovede.

Po návratu se posvačila domácí granola a hurá hledat příhodněrozkvetlou třešeň, je přeci první máj!

xx A.

AHOJ, BĚHNO... vol. 3

Tak jsme spolu konečně vyběhli do přírody. Pamatujete minulý víkend, jak v neděli odpoledne tak pěkně, příjemně sněžilo? Tak přesně tehdy.

 Gentelmansky mi půjčil svoje kompresní ponožky. A pak mě požádal "Ať z něj v dalších článcích nedělám většího kokota než je", tudíž předpokládám, že ty ponožky byly úplatek.

A co jsem si z toho prvního výběhu odnesla? Že mám běhaní ráda a že to bylo moc fajn. Aby bylo jasno - tohle tvrzení pronáším teď, z tepla našeho gauče, nožky hore, v ruce mám svůj oblíbený hrnek s nápisem BIG BREAK a už jsme posvačili můj super zdravý tvarohový koláč (ano, recept bude!).

V průběhu onoho něco-málo-přesčtyřkilometrového kolečka jsem měla pocity dosti, no, smíšené. Během prvního kilometru jsem si říkala, že je to vlastně docela v pohodě a pravidelně jsem dotazem "A teď už je to kilometr?!" kontrolovala dílčí úspěchy, nějak mi chyběl ten digitální displej, který by mi řekl, že jsem uběhla tolik, spálila tolik a trvalo mi to (no, až moc dlouho!). Musela jsem být asi tak příjemná jako Bart Simpson po cestě do Indie. On běžel, v ruce s přehledem telefon velikosti průměrného ipadu, aby mě mohl informovat a současně průběžně nabádat ať zpomalím. Myselela jsem si přesně tohle: Pff!

Nechtěla jsem být později označena za lemru, která není ochotná udělat rychlejší krok, a tak jsem to tempíčko vytáhla na nějakých 5:40 na kilometr, i když ve fitku na pásu si v klídečku běhám svých 8,5 km/h. Venku se běhá lépe, to bez debaty. Ale šlo tady hlavně o ego, co si budeme povídat. No, na druhém a třetím kilometru už šlo ego trošičku stranou, muselo ustoupit mým plicím, které si žádaly více prostoru k expanyi. A tak jsem jeho výzvy ke zpomalení s úlevou přijala.

A tak běžíme, stíhá mezitím kontrolovat čas/stoupaní/tlak/počasí na kanárských ostrovech a já si to chroptím vedle. Střídavě nesnáším běhání, jeho a svoje milovaná botičky nike. Průběžně miluju kompresní ponožky.

Světlo na konci tunelu mi blesklo, když hlásil, že se blížíme ke čtvrtému kilometru, navíc je to z kopce. Moje tempo se opět dostává hluboko pod šest, on to přičítá mému enthusiasmu a nadšení. Já to přičítám čirému zoufalství a touze po teplém čajíčku. A tak jak si to letím jako vítr, v té zimě, už zpět v civilizaci, ve městě, se pořádně nadechnu toho ledového vzduchu a najednou se rozkašlu, sotva se nadechuju. A trénink končí. Připadám si jako lemra. Jsem trochu pyšná. A hodně ráda, že to máme za sebou.

Potvrdila jsem si, že venku se běhá mnohem lépe, potvrdila jsem si, že s ním mě to celkem baví (a mám na koho směřovat všechny negativní pocity způsobené během). Což mi všechno dohromady dává naději, že když bůh dá, tak ten maraton v tom říjnu nakonec dokončím.

A  vážně, běhání je fajn. Ono je vlastně fajn cokoli, když máte dobrého parťáka ;)

xx A.

ŠŤASTNĚ SPOLU, jenže...

Jen tak naokraj, řežu si teď pod sebou větev, protože můj drahý už po přečtení tohohle článku nikdy nepronese líbeznou větu "Dnes nevař, půjdeme se najíst ven..." a už vůbec u nás nezazní "Nedala by sis čtvereček čokolády..." Ale jdu do toho...

Dámy (a pánové), povím Vám jedno tajemství, nejsem se sebou tak úplně spokojená. Mám se ráda, ale moc dobře vím, že umím a můžu vypadat lépe než teď. Většinu toho, o kolik se teď liším od svého ideálu, můžu přičíst tomu, čím jsem si prošla v posledních dvou letech, jenže to už je půl roku zpátky a já se tím nemůžu obhajovat donekonečna. 

Teď jsem naopak šťastná, tak nemám žádnou výmluvu a chci na sobě makat. Protože nechci být jen šťastná, já chci být taky se sebou spokojená a sebevědomá, jako jsem byla. A mohla by se zdát, že k tomu budu mít ideální podmínky, jenže...

Důkaz číslo 1 - Dish dne 7.4.

...jenže  jsem šťastná. 

To je originální výmluva, že jo? Jsem šťastná protože mám vedle sebe fajn chlapa, který tak nějak nesobecky chce, abych byla šťastná. A přestože mě podporuje téměř ve všem, ve cvičení, běháme, on dokonce konzumuje výsledky mých nutričních experimentů, ALE... 

Vždycky je tu ALE! Dámy, všechny na sobě, obzvlášť teď chceme zamakat, o trošku víc si hlídáme, co pustíme do posvátného prostoru za našimi rty. To všechno ale neznamená, že bychom ty věci jako je čokoláda, nebo burgery najednou přestaly mít rády, pořád je rády máme. A Oni - muži, co nás mají rádi - to moc dobře vědí.

Oni nejsou ve své podstatě ani zlí. Oni jen chtějí, abychom byly šťastné, protože když budeme šťastné, tak budou šťastní taky, to dá rozum. Oni, když vidí varovné signály nedobré nálady, nám chtějí udělat radost. A samozřejmě vycházejí z toho, co by udělalo radost jim samotným. Takže nám koupí čokoládu, nebo nám řeknou, že zajít si na burger jednou za čas nás nezabije, nebo nás vezou ráno do práce, zastaví na benzínce a než se nadějete, tak stojí vedle nás a mají v ruce Kinder Bueno, protože ho přece máme rády a Oni nám chtějí udělat radost (to se prosím stalo v den, kdy vznikl tenhle článek a je to moje malá Vendetta). 

Důkaz číslo 2 - Drážďany dne 20. 12.

Jenže co se v té chvíli děje v naší hlavě? Samozřejmě tajně to Kinder Bueno chceme. A tak tam sedí a zmítají s námi emoce -  emoce 1. "Jé, on je tak hodnej, to je krásný, že ne mě myslí! Láska moje..." jenže jí přeruší emoce 2. "To je ale takovej, takovej (doplňte slůvo dle libosti), proč mi to ksakru dělá?! TO chce aby ze mě byla velryba?",  protože samy bychom si ho nekoupily, proč bychom to přeci dělaly, když víme, že kinder bueno prostě není fit a není zdravé a když o tom uvažujeme, tak nám ani nechutná! Jenže teď je to lákavější, protože když si teď to Kinder Bueno dáme, nebudeme za to tak úplně moci, veškerou vinu delegujeme na NĚ! 

A tak ji vesele delegujeme a delegujeme, až nám začnou být těsné džíny a to je ten moment, kdy je načase si uvědomit, že nejsme malé děti a že za sebe jsme zodpovědné jen my samy! Mějme je pořád stejně rády, ale...

... ale mysleme na sebe, na to, jaké cheme vypadat a ne na to, jak dobře by právě v tuhle chvíli chutnalo to kinder bueno, protože ten blažený pocit během malé chvilky zmizí. Taže to za to N-E-S-T-O-J-Í! Takže si řekněte, že se máte radši než čokoládu, máte se radši než kinder bueno a bůh ví co ještě a chovejte se podle toho! (přinejmenším 90% času! Přesně to mám v plánu já...)

xx A.

AHOJ, BĚHNO... část 2.

Do teď moje "příprava" spočívala v tom, že jsem si šla občas zaběhat a hodně mluvila o tom, že poběžím maraton. Jednoduše NO STRESS. A jaký jsem tedy odposledka udělala progress?

Především jsem si po napsání posledního běžeckého příspěvku uvědomila, že čas je neúprosný a že ten den jednou přijde. Začala jsem zběsile na prstech počítat týdny, a když jsem se dostala k datu půlmaratonu v Karlových Varech, a byla u čísla 6, přišel strach. Znáte to, zvýšená tepová frekvence, zrychlené dýchání, myšlenky na to, jak tam někde vypustím plíce a budu davem (lepších) běžců ušlapána. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

A koupila jsem si první energetické gely na trať. Jsou přírodní z agáve sirupu. Takže jsem o krok blíže tomu tam někde nezemřít. A objednala jsem si magnézium. Jupíí, nezhroutím se někde v křečích.

Pak jsem ujistila svůj vystrašený mozek, že šest týdnů je doba dostatečně dlouhá, že to bude dřina, ale že to dám, když už konečně odteď pojedeme naplno a všechno patřičně naplánuju! Mít plán je totiž základ! A tak jsem si koupila zápisníček. Protože co je psáno, to je dáno! Pěkně jsem si ilustrovala úvodní stránku, doplnila o vhodné citáty, motivace a co je vlastně můj CÍL tedy kdy, kde, co, za jak dlouho. A pochopitelně přidala obrázek medaile. Všichni totiž běháme jen kvůli medailím, to dá rozum.

To bychom měli tu zábavnou část, protože další stránky mého "Running journalu" jsou smutně vážné. A píše se v nich přesně který den, kolik, za jak dlouho a jak bych měla uběhnout. A v diáři mám přesně vyčleněné místo, kdy se ten daný běh bud konat. Už se tomu nevyhnu a tak trénuju. (Pokud zrovna neležím dva dny doma a neskuhrám, že mi chybí půl litru krve.)

Strašně se proklínám a nenávidím, když přijde jen z těžších intervalových tréninků. Nadávám a jsem nespokojená, když jsem zadýchaná a nemůžu (a nechce se mi).  Ani Zátopek se nenarodil jako geniální běžec. Je to trénink, je to dřina, ale já se pořád těším na ten pocit, kdy si půjdu vyběhnout, nasadím ostřejší tempo a budu si to užívat. Protože tyhle pocity jsou k nezaplacení. S naběhanými kilometry kromě fyzičky získávám také neocenitelné zkušenosti, po dnešku třeba už nikdy nepůjdu běhat ve volných ponožkách, ony vám totiž puchýře na nártech ten požitek z běhu moc nevylepší.

Jediný, koho chci překonat jsem já sama. S každým tréninkem se budím o něco lepší, než jsem byla včera. Nasadila jsem si laťku na maraton, vím, za jakou dobu bych ho chtěla uběhnout, ale... Nakonec budu spokojená, když tam přijdu, a budu vědět, že jsem poctivě makala a připravovala jsem se.  Nejspokojenější budu, až si na strartu stoupnu vedle pana Běžce a třeba se budu se pár kiloemtrů tvářit, že mi jeho tempo úplně vyhovuje. A jo, těším se.

Mnohem víc se teda těším, když na internetu sonduju, jakou značku běžeckých bot si pořídit a které tričko mi nejlépe půjde ke kompresním ponožkám. A jo, mám u toho nožky pěkně hore.

To bývaly časy. :-)

xx A.

ZE ŽIVOTA: Jak jsme se rozhodli udělat něco hezkého

Pojďme se všichni zastavit a uvědomit si, jak často něco chceme. Vlastně pořád. Cheme maličkosti, chceme věci střední velké, těžké lehké... Ale jak často si řekneme, že bychom měli něco nesobecky udělat pro ostatní. Maličkost. Řeknete si, že jedna maličkost nic nezmění? 

Změní, když ty maličkosti budou dělat všichni. Ale nechám té filosofie a půjdu k jádru pudla. Moje maličkost byla přibližně velikosti středního svačinového pytlíku, rozhodla jsem se darovat půllitřík krve. 

Poprvé jsem šla darovat 25. února. Letos. To datum si pamatuju přesně, protože ten den jsem měla narozeniny. Teď by si asi většina z vás řekla, co jsem tam ksakru dělala na svoje narozeniny?! Jednoduché, chtěla jsem udělat něco hezkého. Prostě jsem se úplně sobecky chtěla cítit líp. 

Tenkrát mě nevzali. Prý jsem neměla dost hemoglobinu. A měla jsem nízký tlak.

A tak jsem na tom dalších šest týdnů pracovala, před tímhle zážitkem jsem byla už téměř vegan. Ale zjištění, že mám málo železe, a bůh ví čeho ještě a že jsem z toho unavená to změnily. Ten večer jsme šli na steak. A maso se nám na jídelníček vrátilo. 

Za těch šest týdnů jsem udělala pěkný progress a můj hemoglobin už je na hranici, no dobře, jeden bod po, ale udělala jsem na paní doktorku smutné oči, vysvětlila jsem jí, že jsem se fakt snažila a když jsem ji ubezpečila, že i to maso už jím, tak jsem dostala razítko, že jsem teda schopna a šlo se na věc.

Paní si mě zavolala. Usadila mě do křesla. Zaškrtit. Zacvičit. 

"Jaktože se nedíváte?"

"No protože se bojím jehel. A krve."

"Tak jaktože chodíte darovat krev?"

"No, nechodím, já dnes daruju poprvé!"

"A to jste mi to, ženská, nemohla říct dřív?"

Nemohla. Nebyl prostor. Což bylo možná dobře, neměla jsem čas se bát. Moc. 

A už to jelo. Dostala jsem pokyn mačkat srdíčko, protože krev prý teče samospádem a že jsem od přírody soutěživá, tak jsem mačkala jak ďas. Paní vedle mě zažčínala dřív a končili jsme stejně. 1:0 pro mě. Já vím, není to soutěž, ale radost jsem měla. 

A když už jsem to více méně vesele měla za sebou, popadl mě pocit spokojenosti, lehkého omámení a vydala jsem se do velejší místnosti, kde si ten-který-mě-do-toho-uvrtal nechával, při o dost složitější proceduře, odebírat krevní plazmu. Vejtaha. 

Jako správný trenér jsem ho instruovala, ať se kouká snažit, že to sice má trvat 40 minut, ale když bude chtít, hravě to zvládne za pětadvacet, že jsem toho zářným příkladem. No jo, byla jsem spokojená sama se sebou a už jsem se viděla na snídani ve Starbucks, kterou jsem měla, když budu statečná holka, slíbenou.

Statečná holka jsem byla, jen teď, když to tady píšu, tak mi tak hej není, protože přecijen ten půlitřík, který jsem dnes v ÚVNce nechala, na mě nějaké známky zanechal. 

Není mi dobře, ale půjdeme znova. Protože ta snídaně ten pocit, že někomu pomůžete, ten za to stojí. 

xx A.

Recipe: LOWCARB PANCAKES (Sunday brunch)

Žádné jídlo neříká neděle tak jako palačinky! U nás doma ty klasické po většinu času nemají místo, ale na těhle lowcarb dobrůtkách si bez výčitek pochutnáme klidně každý víkend. I když naše nedělní snídaně se dnes posunula až  na dvanáctou hodinu, takže technicky to byl brunch (a musím říct, že po cestě z jógy už jsem umírala hlady a nemohla jsem se dočkat!)

INGREDIENCE (na 1 porci):

2 vejce

50 g kešu oříšků

1/2 odměrky proteinu

50 ml kokosového mléka

POSTUP: Je to víc než jednoduché, všechny čtyři výše zmíněné ingredience dáte na chvilku do výkonného mixéru (já fandím Nutribuletu), ten odvede práci za vás, a před vámi už je těsto. Mezitím už si můžete rozpálit pánvičku, buď úplně nasucho, nebo s kapkou kokosového oleje, ale jen na mírný oheň. 

Těsta by měl být dostatek na pět menších lívanců. Vždycky si naliju těsto na pánev, dám pod pokličku a počkám, dokud se v lívanci nezačnou tvořit bublinky, to je pravý čas k otočení (trvá to cca minutku a půl, na druhé straně jen pár vteřin. Jeden, dva, tři, čtyři, pět a můžete servírovat. V našem případě ještě jednou opakovat a můžeme snídat. 

Je víkend, tak si dopřejeme ještě jahůdky, řecký jogurt, trochu medu. A máme se kráslovsky. 

xx Adri

AHOJ, BĚHNO... část 1. (aneb o jednom pokusu uběhnout maraton)

Abychom si to ujasnili hned na začátek: nejsem žádný extra běžec. Jsem fitness trenérka a běhám občas pro zábavu, občas běhám proto, protože si myslím, že bych měla (po Vánocích, znáte to). Co se mojí závodní "kariéry" týče, mám za sebou jednu usmolenou desítku kdysi před pár lety (tehdy jsem pro zábavu ještě běhala každé ráno) a pár spartan raců, protože mě jednoduše lákala představa toho, jak se válím někde v lese v blátě. ;)

No a pak se nějak stalo, že jsem se seznámila s panem Běžcem. A co hloupá děvčata odpovídají na otázku, zda pana Běžce nedoprovodí do Košic na maraton (protože je to přeci hezké město, zatím se tam můžou projít, podívat po obchodech a tak...)?

Hloupé holky odpovídají: "To když už tam pojedu, tak poběžím taky." Jako nápad to vypadalo hezky, nějaký záchvěv nadšení mnou proběhl i při registraci, kdy jsem si já a moje super sebevědomí do kolonky TARGET TIME zadaly 4:00. Ano, 240 minut! Pitomá hrdost, pitomá hrdost a ještě jednou PITOMÁ HRDOST!

A tak je za mě běhna. Tedy běžkyně, aby bylo jasno (obzvláště některým blízkým běžcům, kteří by si mohli náhodou tenhle článek přečíst!)

V čem jasno nemám je struktura mého tréninkového plánu, zato dost přesně vím, jaké kompresní

ponožky si na trať vezmu. Napovím vám - jsou růžové (to abych se panu Běžci neztratila v davu, případně, aby mě dav neušlapal, když by se moje tělesná schránka na 26. kilometru poroučela k zemi). Mám tedy dost slušné vyhlídky. Budu si je držet až do své první zkoušky, kterou bude Olomoucký půlmaraton.

To jsem Vám ještě neřekla, protože to bych nebyla já, abych si dala JEN JEDEN maraton, pche! Já si přeci zaběhnu ještě dva půlmaratony, jednu desítku, jednu pětku (ta se prý nepočítá), jeden Spartan Sprint a jeden Spartan Ultra Beast (pokud tam umřu, nemusím běžet maraton, alespoň nějaká pozitivní zpráva). Zajímalo by mě, jak je možné, že se moje pitomá hlavinka nějakého městského maratonu bojí víc než závodu při kterém budu minimálně 42 kilometrů trpět někde v horách. 

Abych tohle všechno zvládla musím se do té doby dostat na nějaké ideální tempo 5:30 na kilometr. Když jsem si to šla hned druhý den po registraci vyzkoušet na deseti kiláčkách (to je totiž prý taková příjemná vzdálenost), tak jsem to dala. Jazyk na vestě. Přibližně čtyři puchýře. Necítila jsem chodidla a po další tři dny nadávala při jakémkoli pohybu který vyžadoval flexi lýtkového svalu. Ale byla jsem na sebe potichu pyšná, hlasitě jsem jenom nadávala na ty puchýře, lýtka a ze všeho nejpitomější běžecké boty, které to určitě zavinily. Prý to nezavinily, jen já jsem (prý) nemožná a neumím je zavázat, říkal On. Stejně si koupím jiné, abych dokázala, že mám pravdu.

A od té doby běhám. Stále sporadicky. Dneska jsem si na půlhodinky zapnula pás, že si při pondělku dám zlehka pětku, konečný čas 30:50. Tak jsem napsala panu Běžci, že jsem VOSTUDA a musím běhat víc.  Vevnitř mě to nebaví a doufám, že venku to bude lepší. A taky v skrytu duše doufám, že budu venku nějakým zázrakem alespoň o 30 sekund na kilometr rychlejší. No, o víkendu se ukáže. 

Ale nebudu vám lhát, trochu se těším. Je to zvláštní směsice strachu a vzrušení. Možná 20 procent strachu a 80 procent vzrušení, nebo naopak, tím si zatím ještě nejsem jistá. Každopádně se těším, až to budu mít za sebou a budu si moct pyšně říct I DID THIS!

A když to všechno dobře dopadne, tak si dám Aperol Spritz (a čokoládu), tomu se říká v životě balanc. 

xx A. 

MOODBOARD #01

1. Nezapomente se vždy dívat nahoru ke hvězdám místo dolů na špičky svých bot.
2. Nikdy se nevzdávejte práce. Práce je to, co dává životu význam a život je bez ní prázdný.
3. Pokud máte takové štěstí, že najdete lásku, opatrujte ji a nezahazujte ji.

-Stephen Hawking

xx A.

Být sobec.... (je někdy potřeba!)

Určitě ve svém okolí najdete ženy, které vyzařují pozitivní energii. Jsem si jistá, že přinejmenší jedna vás napadne. Znáte ji osobně, nebo sledujete její kanál na Youtube, čtete její blog, nebo sledujete instagram. Na tom nezáleží.  Jedním se vyznačují - jejich osobnost přitahuje. Jejich společnost je vám příjemná, v jejich přítomnosti si přijdete “nabitější”. 

Tyhle ženy ví jednu věc, musí se postarat samy o sebe. Ví přesně, kdy dát samy sebe na první místo, protože nedopustí, aby se cítili mizerně. Uvědomují si důležitou věc - že za to stojí! Mají hezký vztah sami se sebou.

Tohle všechno není nadpřirozená schopnost, je to luxus, který si může dopřát každá z nás. Začněte s tím, že si uvědomíte, na co máte právo.

1. Máte právo říkat "NE!"
Je nemožné udělat štastnými všechny kolem sebe, proto je někdy důležité ujasnit si svoje priority a třeba říct, že ne, nepůjdete pomáhat s výzdobou na oslavu narozenin druhé nejlepší kamarádky vaší sestřenice ze třetího kolene! Nemůžete mít čas a energii uspokojit všechny kolem sebe. Čím dřív se s tímhle smíříte, tím dříve budete spokojenější.

2. Máte právo se rozejít

Nemluvím teď pouze o partnerských rozchodech. Mluvím o všech mezilidských vztazích. Neříká se nadarmo, že jsme takoví, jací jsou lidé kolem nás. Naše prostředí a lidé, se kterými se denně setkáváme nás každý den ovlivňuje. Můžete se neustále snažit být pozitivní, ale pokud kolem sebe budete mít každý den bandu negativních lidí, dříve nebo později se začne podobná nálada přenášet i na vás. Volný čas je věc, která je dnes vzácná. Pečlivě si rozmyslete, komu ho chcete věnovat a co vám ten člověk naoplátku dává. 

3. Máte právo být jiná

Občas se některých věcí vzdáváme jednoduše proto, že díky tomu vyčníváme. Vzdáváme se koníčků, oblíbených knížek, sestřihu, oblíbeného sáčka… Tenhle seznam by mohl pokračovat do nekonečna, ale pojďme si uvědomit jednu všc, kdo je hlavní člověk, kterému se musíme zalíbit? Jsme to MY!

4. Máte právo být sama

Někdy je jediná věc, po které toužítě, strávit čas o samotě. Bohužel se nám to ale nezdá natolik důležité, abychom to použily jako důvod, proč se nechceme účastnit té či oné akce. tak Tak strávíme večer tím, že sedíme s bandou lidí u Člověče napij se, když jsme si chtěly zapálit svíčky a relaxovat ve vaně. Žena, která si sama sebe váží považuje čas strávený se sebou za důležitý.

5. Máte právo selhat

Nikdo jsme se nenarodil vševědoucí. Často kolem vás jsou lidé, kteří jsou starší, zkušenější a budou vám radit, jak máte věci dělat, proč něco nedělat a budou vás varovat, že něco nejde, že to nevyjde a že byste to či ono neměli dělat. Je to jejich právo. A vaše právo je jít, zkusit to a sama si nabít nos, nebo jim naopak ukázat, že když si něco přejete, a když se o to opravdu snažíte, tak to jde. A pokud selžete, je to vaše selhání, ale především vaše zkušenost, která z vás dělá jedinečného člověka. Máte právo na svůj vlastní názor. 

A co z toho vyplývá? Sobectví (občasné) nás nakonec nedělá špatnými, naopak nás dělá lepšími, dělá z nás ženy, které jsou se sebou spokojené, které jsou sebevědomé, které mají vlastní zájmy, názory, dělá z nás ženy vedle kterých je radost žít.

Buďte sobecké! 

Life : Rekapitulate

Jsme lidé, neustále se měníme. A je to dobře, protože to znamená, že žijeme. Dosáhnout určitého cíle a rozpoložení a zakonzervovat se v tomhle ideálním stavu do konce života je sice hezká, ale trošku zcestná myšlenka.

Neustále zpracováváme nové podněty, neustále se něčemu přizpůsobujeme. Jediné naše štěstí, že můžeme ovlivnit některé podněty, které do svého života pouštíme. A je na nás, jak je vyhodnotíme, co si z nich vezmeme a jak s nimi naložíme.

Já dělám všechno proto, aby byl můj život plný pozitivních podnětů. Nechci už kolem sebe negativitu, té jsem si zažila dost a já sama jsem dlouhou dobu byla negativní člověk. Myslím tím v přístupu k sobě. Ale nechtěla jsem v tomhle stádiu zůstat. Chtít je důležité, je to začátek, stotožnit se s myšlenkou toho, co chcete.

A pak přijde ona těžší část, musíte na tom začít pracovat. Ono se totiž nic nestane jen proto, že chcete aby se to stalo, bohužel nejsme pohátkové princezny. Nebo bohudík. A tak se holt musíme snažit a musíme dělat všechno pro to, aby náš život byl takový, jaký ho chceme. Protože stěžováním se nikam nedostaneme.

Já se musela poprat v minulosti hned s několika věcmi. Některé se týkaly mé situace v osobním životě, jiné byly trošku psychického rázu. Ale udělala jsem to. A teď jsem spokojená, protože vím, že to všechno nebylo lehké, ale všechno to byly zkušenosti, kterých si cenním, protože ze mě udělaly člověka, kterým jsem teď.

Prošla jsem si různými stádii nenávisti ke svému tělu, od čehož se často všechno odvíjelo. Protože dnešní společnost je na nějakém ideálu postavená. Byla jsem spokojená. Nespokojená. "Nemocná". Více nespokojená. Odhodlaná. Trochu šťastnější. Odhodlanější.

Snažím se propagovat zdravý životní styl, který miluju, nejen u svých přátel, klientů ale teď snad i čtenářů. Je to vášeň, když si uvědomíte, co všechno vám to může v životě dát, jaké sebevědomí, chuť zkoušet nové věci, experimentovat a fitnesss vás posílí jako člověka.

Pět, šest let zpátky bych nepředpokládala, že se fitness stane oblastí, ve které se budu chtít realizovat. A teď, když ťukám tenhle článek, tak mi vedle židle leží zabalená taška, která mi připomíná, že za chvilku bude čas vyrazit, protože dnes je leg day a čeká mě ještě pěkná řádka klientů, kteří se chtějí před víkendem trochu potrápit. 

Ale vezmu to od začátku....
Možná si člověk musí projít vším, aby se konečně našel. A to se mně povedlo. To je bez debat. Kdysi na kraji puberty jsem byla klasické gaučový teenager se zájmem ve spoustě seriálů, sladkosti jsem mohla považovat za samostatnou skupinu v mé výživě. A podle toho jsem taky vypadala! No není se čemu divit, vždyť tělocvik byla u mě hodina natřikrát proklínaná!

Bylo mi 15, 16, chtěla jsem vypadat strašně dospěle a pracovat pro módní časopisy. Dnes jsem ráda, že mě život zavanul úplně jinam. 

Přišla puberta. Módní časopisy. Obrovská láska k módě, značkovému oblečení a prozření, že mé tehdejší já v těch modýlkách vypadalo trošku jinak, než bych si bývala přála. Co slečny v těhle situacích dělají? Začnou držet diety, protože to je přeci nejjednodušší, no ne? Kdo by se chtěl potit? Nějak tak jsem tehdy asi přemýšlela. No ano, šlo to dolů, ale tehdejší idea budu denně jíst maximálně 1200 kcal nebylo nic, s čím by byl člověk schopný vydržet delší dobu a já začínala trošku bláznit, až se doma trošku báli, jak to všechno skončí. Nebylo to nejlepší období, zažila jsem v té době mnoho špatných dní, protože když takovou dietu porušíte, tak si myslíte, že vám skončil svět.

Naštěstí se  i do mé hlavy dostalo prozření a já si uvědomila, že tudy cesta nevede, že počítat každičkou kalorii, kterou dávám do svého těla a vyšilovat, kdykoli to bylo o deset víc než stanovené číslo, nebo zoufalé čekání až na hodinách padne šestá hodina a já se budu moct pustit do večeře, která přede mnou na stole ležela už dobrých patnáct minut a já na ni hladově koukala - to nebyl život.

Byla jsem nadšená, co všechno se mi za několik měsíců podařilo a strašně se bála, že se to může pokazit. Jedna z cenných zkušeností mého života, protože mi to ukázalo, že když něco chci, tak toho dosaáhnu. 

Začla jsem si postupně hledat cestu ven z tohohle bludného dietářského kruhu. Je bludný, protože se držítě, držíte a pak to jeden den nezvládnete, řeknete si kašlu na to a .... Druhý den jsem na sebe o to tvrdější a hádejte co se stane pak? TAKŽE TAKHLE NE, PŘÁTELÉ!

Ke cvičení jsem se dostala postupně. Nejdříve jsem začala s touhou adoptovat zdravý životní styl a k tomu cvičení jednoduše patří. Pro tu dobu jsem si vystačila s párem běžeckých bot a pár DVDéčky s jógou, pilates, které následovaly Bob Harper a Jillian Michaels spolu se Zuzkou Light.

A jak jsem se radovala z prvních svalíků!!

Tak ale co dál? Koho cvičení opravdu chytí a to se stalo mně, si s něčím takovým nevystačí. A tak moje další kroky (podotýkám, že velmi nejisté) vedly do posilovny. Ne, nebyla to klasická posilovna, na tu jsem si prozatím netroufla. Kruhový trénink pro ženy se mi v té chvíli zdál jako asi nejlepší řešení. S tím, co o posilování vím teď, bych tam už nezamířila. Ale pro začátek to bylo ideální. Pak ppřišla ta chvíle, kdy mi skončilo členství a já věděla, že chci něco víc a že bych se ráda cvičení věnovala i profesionálně.

Trenérský kurz byl přesně to, co následovalo. Zpětně si říkám, že bylo celkem troufalé zamířit si to na trenérský kurz bez jakýchkoli znalostí z prostředí posilovny, ale nějak to všechno klaplo. A já tam dostala to, co jsem potřebovala, abych mohla začít pořádně.

Jenom pár týdnů po dokončení kurzu jsem dostala práci trenérky právě ve fitku, kde jsem začínala, v tom dámském, s kruhovými tréninky, nebyla to má vysněná práce, ale už to bylo blízko! Mezitím jsem si sama našla cestu do skutečného fitka, do toho velkého světa jednoruček, nakladeček, bench pressů a leg pressů a to mě změnilo už navždycky.

Ruku v ruce s tím šlo objevování dalších zákoutí zdravého životního stylu, milovala jsem každou minutu, užívala si vymýšlení salátů, svoje zdravé smoothie bowls, plánování jídel, zamilovala se do hodin jógy a myslela si, že tohle už nic nezmění, protože JAK JÁ TO VŠECHNO MILOVALA!

Ale žádná cesta není bez výmolů a tak jich pár potkalo i mě na mé fitness cestě, o které jsem si myslela, že ji nemůže nic pokazit. Mně se najednou začalo kazit spoustu věcí v osobním životě a jak jsem se s tím prala? Ne zrovna zdravým způsobem.... V posilovně jsem trávila veškerý svůj čas, ale zároveň jsem potkala jednu "kamarádku", která je klasifikovaná jako porucha, psychická nemoc. Budu vám o tomhle období vyprávět. A o tom, jak jsem se s ním poprla.

Ale teď jsem to já, neřekla bych, že jsem stoprocentně spokojená s tím, jak vypadám, protože to si ještě bohužel nese pozůstatky těch špatných dob. Ale teď vím, že mám ten správný mindset, že jsem se poprala s tím, co jsem potřebovala s zbytek už je na mě.

Protože to, kde jsem teď v životě je místo, kde jsem šťastná, kde si připadám, že můj život má konečně pevné kořeny a že mám vždycky kde načerpat sílu a to je hrozně důležité.

xx A.

Tak na nové začátky....

Zdravím vás, milí přátelé! (po dlouhé odmlce)

Zločinec se vždycky vrací na místo činu. A tak jsem tady. Když jsem postotísícíjedné opět uvažovala o tom, že mám potřebu ve veřejném prostoru sdílet svoje názory, nápady a tak podobně (aneb všechno, co mi přijde na mysl a budu považovat za důležité tím obohatit někoho dalšího). V tomhle zápalu jsem procházale svoje staré blogy a není jich málo.

Až jsem se nakonec zastavila u toho prvního, kterému jsem se více věnovala. A který mi taky přinesl nejvíce zážitků a napadlo mě, proč nenavázat tady. Takže se vracím. O poznání starší - tenhle blog vznikal v roce 2009, což už je pár let pod pseudonymem ABNY ON HEELS. Vracím se snad nejen o těch pár let starší, ale snad trošku zkušenější, snad moudřejší po těch pár životních eskapádách.

Ale hlavně doufám, že vás blog bude bavit tak jako v minulosti. Bude to trochu jiné, protože já sama jsem se hodně změnila. Budeme trochu méně mluvit o módě, i když krásné oblékání je pro mě pořád hodně důležité. Budeme víc mluvit o psychické pohodě (protože to jsem v posledních letech ne vždycky úplně byla, budu s vámi sdílet tipy na to, co dělat a kam zajít (protože život bychom si měli užívat), budu s vámi sdílet svoje názory na cvičení a zdravý životní styl (protože za tu dobu se ze mě, světe div se, stala fitness trenérka), budu se s vámi dělit o recepty (protože mě neuvěřitelně baví vařit zdravě).

A zůstávám Vaše A.

xx

Recipe : PUMPKIN SOUP

,Podělím se s vámi o jeden ze svých nejmilejších receptů. Nejlepší polévka na světě. A k tomu salát. Přesně tak jsme si zdravě dopřávaly s mojí sestřenkou.

Tak. Teď vás provedu svým tajným receptem. A pak si půjdu koupit další dýni.

 Začíná to s jednou velkou dýní, kterou si rozpůlíte, vydlabete semínka a položíte na plech spolu s česnekem, který jen přepůlíte a položíte tak jak je na plech. Jednoduché!

A takhle to dáte do trouby na nějakých dvacet minut. Jednoduše až je to měkké. Mezizím si můžete připravovat zbytek. Budete ještě potřebovat:
1/2 cibule
1 lžíci kokosového oleje
400 ml kokosového mléka (já používám alpro, ale můžete i klasické z konzervy, jídlo bude krémovější)
1 lžíce kari pasty
čerstvě mletý pepř
čerstvě mleté chilli
čerstvě mletou růžovou himalájskou sůl (moje osobní pereference)

Cibuli jsem osmahla na rozpáleném oleji, přidala kari pastu a nakonec mléko. Mezitím se mi upekla dýně. Tu jsem vydlabala, česnek oddělila od slupky a obojí rozmixovala tyčovým mixerem. Tuhle kaši jsem přidala do hrnce a promíchala, přidala koření a nechala chladit v ledničce.

S čím to podávat? Můj ideál je sýr feta, slunečnícová semínka a koriandr.

 A k tomu to chtělo ještě trochu čerstvosti. Můj falešný "Ceasar" se zdál ideální. Klasická ceaser zálivka není nic zdravého, ta moje je mnohem lehčí a mně snad chutná i víc.
Stačí rozmixovat bílý jogurt, ančovičky, dijonskou hořčici, olivový olej, a práškový česnek. Promíchat s listy římského salátu a místo slaniny sáhnout třeba po uzeném šmakounovi.


xx A.

Recipe|CARROT CAKE FIT REMAKE

Podzimní víkendy znamenají, že bezpodmínečně musíte vyběhnout ven, když je hezky, uvařit si po návratu horký čaj, vzít si do ruky knížku a ještě ideálněji si k tomu dát čerstvě upečený (zdravý koláč). A který koláč by se k podzimu hodil víc než úžasný mrkvový koláč s ořechy, skořicí... a už se vám taky sbíhají sliny?

A pak vás ta chuť přejde, když si uvědomíte, co zbytečných kalorií, nezdravých cukrů, pšeničné mouky a tak dále a tak dále to obsahuje? Bez problému, mám pro vás řešení! Chtělo to několik pokusů, než se mi podařilo přijít na ten ideální poměr všech položek v seznamu, ale nakonec se povedlo.

A pokaždé, když ho upeču, stačí ho ukázat mým kamarádům a mizí během nanosekund. A libují si v něm i ti, kdo na zdravé zrovna nejsou!

Takže budete potřebovat

3 větší mrkve
2 zrale banány
1/2 šálku celozrnné žitné, špaldové nebo kokokosové mouky
1 šálek ovesných vloček
1/2 šálku kokosové mléka alpro
1/2 šálku strouhaného kokosu
větší hrst sušených brusinek
větší hrst nasekaných ořechů
2 lžíce kokosového oleje
2 lžíce medu
2 vejce
spousty skořice
lžičku kypřícího prášku z kamene (pokud na tom netrváte, postačí vám i normální)

Nejdřív rozmačkáte banány, přidáte med, olej, vejce a uděláte kašičku, do které nakonec ještě přilijete mléko. Ve větší misce promíchejte mouku, vločky, kypřící prášek, skořici, kokos, brusinky a ořechy. Vlijte tekutou část a přidejte nahrubo nastrouhanou mrkev, všechno důkladně promíchejte. Vzniklá hmota nebude žádné pěkné těsto, možná se bude i trošku drolit, ale nevadí, všechno upěchujte do vyššího pekáčku vyloženého pečícím papírem.

Pečte v předehřáté troubě na 170 cca 45 minut. A máte hotovo. Ideálně servírovat se směsí jogurtu a tvarohu, nebo řeckým jogurtem :-)

 Nebo s tímhle úžasným vynálezem, který kupuju kdykoli se dostanu do Německa, je to neskutečně dobré,  g bílkovin, minimum tuku a navíc je hrozně dobroučký, tady bohužel není k sehnání, ale celkem zdatným substitutem je ten řecký od milka ;-)

Zbytek vychytávek, celozrnných mouk, zdravých věcí a tak podobně ráda kupuju v síti Sklizeno. I když mají občas vyšší ceny, je pro mě příjemné to, že máte jednoduše všechno po ruce a nemusíte složitě létat a shánět všude možně!

Užijte si víkend :-)

xx A.

THROWBACK : Random by A #4

A'S LIFE: RANDOM #4

Léta jsou od toho, aby byla úžasná a nezapomenutelná. To je rozhodně teorie. Praxe je taková, že úžasná a nezapomenutelná si je musíme udělat sami, tudíž nesmíme být líní, musíme jít ven a snažit se toho zažít co nejvíc, protože smutná věc na létech je ta, že bohužel nejsou nekonečná. Sice je nikdy nebudeme měřit podle toho, kolik filmů v kině jsme viděli, kolik zámků navštívili a kolik nových věcí zkusili, ale pokud to všechno uděláme, pravděpodobně budeme mít mnohem více zábavných vzpomínek!

Správný den by měl začít snídaní, tak s ní začneme i tenhle článek.

Mám dojem že fit a léto k sobě prostě patří...

A Aristotelovi se věří! :)

Pak se může s uspokojením chodit na dekadentní drinky...

A více drinků.

Další den potřebujete jen klidný oběd a milou společnost.

A když není žádný oběd v dohledu, léto je skvělé pro kuchařské experimetny!

Ale možná trošku víc potěší ty obědy :)

A když jsme u těch obědů, rozhodně potěší potkat se s někým jako je Roman Paulus!

Protože to vás rozhodně motivuje k vlastním kuchařským a pekařským kreacím.

Přestože nedám dopustit nad klidná rána...

...zbožňuji, když je potřeba se vyfiknout...

...a vyrazit za kulturou...

... a spoustou zábavy....

A jindy se kvůli té zábavě musíte "vyfiknout" úplně jinak! :D

Kisses A.