ŠŤASTNĚ SPOLU, jenže...

Jen tak naokraj, řežu si teď pod sebou větev, protože můj drahý už po přečtení tohohle článku nikdy nepronese líbeznou větu "Dnes nevař, půjdeme se najíst ven..." a už vůbec u nás nezazní "Nedala by sis čtvereček čokolády..." Ale jdu do toho...

Dámy (a pánové), povím Vám jedno tajemství, nejsem se sebou tak úplně spokojená. Mám se ráda, ale moc dobře vím, že umím a můžu vypadat lépe než teď. Většinu toho, o kolik se teď liším od svého ideálu, můžu přičíst tomu, čím jsem si prošla v posledních dvou letech, jenže to už je půl roku zpátky a já se tím nemůžu obhajovat donekonečna. 

Teď jsem naopak šťastná, tak nemám žádnou výmluvu a chci na sobě makat. Protože nechci být jen šťastná, já chci být taky se sebou spokojená a sebevědomá, jako jsem byla. A mohla by se zdát, že k tomu budu mít ideální podmínky, jenže...

Důkaz číslo 1 - Dish dne 7.4.

...jenže  jsem šťastná. 

To je originální výmluva, že jo? Jsem šťastná protože mám vedle sebe fajn chlapa, který tak nějak nesobecky chce, abych byla šťastná. A přestože mě podporuje téměř ve všem, ve cvičení, běháme, on dokonce konzumuje výsledky mých nutričních experimentů, ALE... 

Vždycky je tu ALE! Dámy, všechny na sobě, obzvlášť teď chceme zamakat, o trošku víc si hlídáme, co pustíme do posvátného prostoru za našimi rty. To všechno ale neznamená, že bychom ty věci jako je čokoláda, nebo burgery najednou přestaly mít rády, pořád je rády máme. A Oni - muži, co nás mají rádi - to moc dobře vědí.

Oni nejsou ve své podstatě ani zlí. Oni jen chtějí, abychom byly šťastné, protože když budeme šťastné, tak budou šťastní taky, to dá rozum. Oni, když vidí varovné signály nedobré nálady, nám chtějí udělat radost. A samozřejmě vycházejí z toho, co by udělalo radost jim samotným. Takže nám koupí čokoládu, nebo nám řeknou, že zajít si na burger jednou za čas nás nezabije, nebo nás vezou ráno do práce, zastaví na benzínce a než se nadějete, tak stojí vedle nás a mají v ruce Kinder Bueno, protože ho přece máme rády a Oni nám chtějí udělat radost (to se prosím stalo v den, kdy vznikl tenhle článek a je to moje malá Vendetta). 

Důkaz číslo 2 - Drážďany dne 20. 12.

Jenže co se v té chvíli děje v naší hlavě? Samozřejmě tajně to Kinder Bueno chceme. A tak tam sedí a zmítají s námi emoce -  emoce 1. "Jé, on je tak hodnej, to je krásný, že ne mě myslí! Láska moje..." jenže jí přeruší emoce 2. "To je ale takovej, takovej (doplňte slůvo dle libosti), proč mi to ksakru dělá?! TO chce aby ze mě byla velryba?",  protože samy bychom si ho nekoupily, proč bychom to přeci dělaly, když víme, že kinder bueno prostě není fit a není zdravé a když o tom uvažujeme, tak nám ani nechutná! Jenže teď je to lákavější, protože když si teď to Kinder Bueno dáme, nebudeme za to tak úplně moci, veškerou vinu delegujeme na NĚ! 

A tak ji vesele delegujeme a delegujeme, až nám začnou být těsné džíny a to je ten moment, kdy je načase si uvědomit, že nejsme malé děti a že za sebe jsme zodpovědné jen my samy! Mějme je pořád stejně rády, ale...

... ale mysleme na sebe, na to, jaké cheme vypadat a ne na to, jak dobře by právě v tuhle chvíli chutnalo to kinder bueno, protože ten blažený pocit během malé chvilky zmizí. Taže to za to N-E-S-T-O-J-Í! Takže si řekněte, že se máte radši než čokoládu, máte se radši než kinder bueno a bůh ví co ještě a chovejte se podle toho! (přinejmenším 90% času! Přesně to mám v plánu já...)

xx A.